Evangelikální a ekumenické porozumění misie
Projekt Newbigin
Evangelikální a ekumenické porozumění misie
Projekt zpracování témat článku Cross currents in Evangelical and Ecumenical Understandings of Mission
Úvod
V tomto projektu bych se chtěl zaměřit na téma, na které upozornil J. E. Lesslie Newbigin ve svém článku Cross currents in Evangelical and Ecumenical Understandings of Mission1. Autor článku se pozastavuje nad faktem, že adjektiva evangelické a ekumenické se dostaly do vzájemné opozice2. Autor se pokouší vstoupit do diskuze, která byla reakcí na upozornění, které se událo na celosvětových misijních konferencích v roce 1980 v Melbourne a Pattayi, se stanoviskem, že každý křesťan by měl být zároveň evangelický i ekumenický, protože je to součástí naší poslušnosti Bohu: „abychom byli ochotni naslouchat druhým a přijmout vzájemnou nápravu.“3 Tento rozpor se odráží i na porozumění misie v církvi a proto považuji za důležité se zamyslet nad tímto porozuměním.
Pro pořádek autor na začátku své práce stručně definuje termíny týkající se misie: termín poslání (mission) pro popis „celku, ve kterém je církev vysílána do světa v souladu se slovem Páně: ʻJako mě poslal Otec, tak já posílám vás.ʼ“4 Termínu misie (missions) pak rozumí jako jednotlivým zkušenostem v rámci mise, které mají jako primární záměr uvádět ve skutečnost křesťanskou přítomnost do míst, kde doposud nebyla nebo byla neefektivní. A nakonec termínu evangelizace (evangelism) rozumí jako označení psaného či mluveného slova o dobré zvěsti o Ježíši. Ve smyslu těchto slov se tedy o evangelizaci nejedná, pokud není výslovně zmíněno Ježíšovo jméno5.
Z mnoha témat vybral autor článku tři, pro něj klíčových: priorita evangelizace nad sociální a politickou činností, vztah sborů a misií a komplex témat, které se točí kolem universalismu a náboženského pluralismu. Tato témata autor rozebírá z výše zmíněných tří úhlů pohledu a právě tuto strukturu se pokusím v této práci zachovat pro větší přehlednost a snazší orientaci paralelně s textem článku.
Místo evangelizace v misii
Tato kapitola se zabývá mimo jiné právě otázkou místa evangelizace v celkovém poslání Církve. Je jasné, že evangelizace má své místo v misii, stejně jako služba bližnímu6. Jaká je ale vzájemná pozice evangelizace, služby bližnímu a misie? Autor cituje závěry COWE7, která nesouhlasí se stanoviskem WCC8, která dává primát službě bližnímu (sociální služba), a upozorňuje tak na nedorozumění, které vyvolává falešný rozpor mezi evangelizací (slovem) a službě bližnímu (skutkem). Newbigin zde trvá na prvním postu pro evangelizaci, protože v opačném případě zapíráme jako Církev polovinu svého poslání. Služba bližnímu (skutek) nemůže být oddělena od kázání (dobrá zvěst a slovo vysvětlení skutku). „Skutek bez slova je hloupý a slovo bez skutku je prázdné.“9
Newbigin však nevidí rozpor mezi těmito dvěma postoji. Autor to vysvětluje následovně: „V "misijním poslání", které bylo dáno Dvanácti podle Matouše, je dána autorita k uzdravování a exorcismu. Slovo, které mají zvěstovat ("Boží království je blízko"), je interpretací jejich skutků. Uzdravování a dobrá zpráva nejsou dvě odlišné věci, ale jedna.“10 Co je podle autora jádrem problému je neporozumění Novému zákonu; proto své čtenáře nově provede novozákonní zvěstí v této otázce, aby si mohli udělat nový obrázek o situaci. K tomu si použije příklad z Lukášovské, Janovské a Matoušovské tradice Velkého poslání.
Biblický základ pro misii podle Newbigina
Newbigin však začíná s upozorněním na to, že Matoušovská verze Velkého poslání – závěrečná slova Matoušova evangelia – byla od dob Williama Careyho brána jako základní mandát pro misii. Autor však upozorňuje na to, že Carey použil záměrně tento text, aby uvedl protipól k tehdejšímu pohledu církve, že tato slova byla určena pouze apoštolům, nikoliv všem generacím v Církvi. Newbigin však pokračuje v argumentaci s upozorněním na to, že tento výše zmíněný pohled není novozákonní11. „Velké poslání není nikde v Novém zákoně citováno jako základ pro misii. V žádném případě žádný z apoštolských pisatelů nechce položit na svědomí svým čtenářům povinnost evangelizovat jako akt poslušnosti Hospodinu.“12
Na Lukášovské tradici13 upozorňuje autor na významný fakt, že Ježíšova odpověď ze
Sk 1,6-814 je zároveň varováním i zaslíbením: „Varováním k tomu, aby pamatovali na Boží vládu, konkrétně, Boží vládu a ne jejich program … Druhá část Ježíšovy odpovědi je zaslíbením – zaslíbením Ducha.“15 Autorova myšlenka v této části práce leží v důrazu na Boží svrchované jednání skrze svůj lid:
„To, že Ježíšovi učedníci byli svědky nebyla jejich volba, svědky se stali, protože Bůh něco učinil, protože toto "něco" se stalo příležitostí pro otázky. Zástupy se přišly ptát "Co se to děje?" První křesťanské kázání bylo odpovědí na otázku. Nebylo to součástí programu iniciovaného apoštoly … Iniciátor, aktivní agent, je zde Hospodin, který je Duch. Apoštolské kázání není aktem poslušnosti příkazu: je to svědectví, dosvědčování, ukazování na zdroj událostí, akcí, které jsou jinak nevysvětlitelné.“16
„Pokud se nyní podíváme na Janovskou verzi Velkého poslání (J 20,19-23), můžeme si povšimnout, že i zde je poslání učedníků spojováno se sesláním Ducha (v. 22). Pouze jako nositelé jeho vlastního života mohli učedníci naplnit poslání k pokračování toho, co Ježíš přišel udělat ("jako Otec poslal
mne … "), jmenovitě, vysvobodit muže a ženy ze sevření hříchu (v. 23). Avšak událost tohoto poslání Ducha je předcházena slovy "ukázal jim své ruce a svůj bok."“17
Newbigin zdůrazňuje, že misie musí jít cestou kříže18, přičemž zdůrazňuje, že je třeba se vymezit vůči dlouhé tradici (převážně ze středověké katolické zbožnosti), kdy cestou kříže bylo rozuměno „pasivní podřízení se zlu.“19 Autor zdůrazňuje, že jít cestou kříže neznamená v tichosti snášet všechno, co padá křesťanovi na hlavu, ale naopak v některých případech to znamená postavit se proti zlu, i za cenu vlastního utrpení. „Je nemožné oddělit skutky a slova od sebe, abychom jim mohli přiřadit různou prioritu. Slova vykládají skutky a skutky potvrzují slova.“20
„Když se vrátíme ve světle Lukášovské a Janovské verze zpět k Matoušovské podobě Velkého poslání, vidíme na jedné straně, že je čteno špatně, pokud je čteno izolovaně od ostatních, a na straně druhé nás ostatní dvě podání upozorňují na to, co bychom mohli v Matoušovském textu minout. … První věta (v. 18) je velkým výkřikem dobré zprávy. Ježíš vládne; smrt je přemožena. A protože vládne, může, a také dává dar Ducha (Skutky 2,23). To umožňuje získávat učedníky z pohanů – předtím (a správně) tomu má být rozuměno jako akci samotného Boha v posledních dnech. Poslední dny vskutku nastaly (Skutky 2,17nn), a Bůh sám, Bůh Duch svatý, shromáždí národy svou mocnou silou. Církev, jako vyvolený svědek Božího jednání, bude místem a nástrojem tohoto shromažďování. Toto "učedníkování" povede k začlenění věřících v Ježíšově křtu (křest započatý v Jordánu a zakončený na Golgatě) a tak k následování Ježíše cestou, kterou on šel, cestou kříže.“21
Závěry z Biblických východisek pro misii22
Autor po zvážení výše zmíněných faktů vyvozuje následující čtyři závěry:
Za prvé, v každém pravém porozumění je neoddělitelný prvek závazku, poslušnosti misionářského motivu. Autor upozorňuje na apoštola Pavla, který je zcela pohlcen Kristovou láskou a říká „běda mně, kdybych nekázal evangelium.“ A přesto ví, že závazek poslušnosti pochází z evangelia samotného, a to nesmí být zvráceno v nový zákon. Evangelizace je výsledkem hojnosti z Letnic. Středem je vždy přenos radosti, která nemůže být sdělena sama o sobě, ale spíše vědomí služby musí být zničeno, břemeno musí být neseno.
Za druhé, při zvěstování evangelia nelze od sebe oddělit slova a skutky. Slovo je nezbytné, protože Ježíšovo jméno nemůže být nahrazeno ničím jiným. Skutek je však stejně nezbytný, neboť evangelium je dobrou zprávou o aktivní přítomnosti Boží vlády.
Za třetí, slovo a skutek jsou k sobě spojeny skrze sdílený život v Kristově tělu. Každý člen musí být připraven se slovem, když je povolán vydat počet ze své naděje (1Pe 3,15 – a kontextem je policejní výslechová místnost, nikoliv kazatelna). Stejně tak je každý povinen být připraven ke slitovné službě bližnímu – dokonce i když Ježíš není rozpoznán (Mt 25,31nn). Avšak ne každý skutek má mít k sobě připoutané slovo a opačně, každé slovo skutek.
Za čtvrté, při pohledu na minulost misií za posledních pár dekád nás nemůže než ohromit množství případů, kdy skupiny oddaných křesťanů zdůrazňovaly primát evangelizace, avšak změnili svůj vyhýbavý postoj ke všem "sekundárním" činnostem na poli sociální služby. Tito křesťané cítili velký duchovní tlak k tomu, aby začali konat celé evangelium: učení, sociální službu a uzdravování.
Shrnutí závěrů
Termín „holistická evangelizace“ může přinést nějaký užitek při pokusu obejít dichotomii mezi zvěstí adresovanou lidem, která je volá k obrácení, křtu a začlenění se do církve a zvěstí adresovanou společnosti, která jí volá ke strukturálním změnám ve směru ke spravedlnosti a svobodě.
Lidské bytosti totiž musí být rozuměno holisticky. Bible vždy vidí lidskou bytost realisticky, jako žijící tělo duši, jejíž existence nemůže být porozuměno mimo síť vztahů, které váží osobnost do rodiny, kmene, národa a k potomstvu Adamovu. Pro biblické pisatele nebyla pokračující existence duše bez těla něčím, po čem bylo touženo, ale něčím, čeho se báli s chvěním. „Nový zákon je věrný svým starozákonním kořenům, když mluví o spasení ne jako beztělném přežití duše, ale v termínech vzkříšení těla, nového stvoření a nebeského města.“23
Obecně se má za to, že prvotní Církev se spletla v tom, že očekávala bezprostřední návrat Pána a my jsme se z této chyby poučili a naučili se žít bez tohoto očekávání.
My žijeme "v posledních dnech", v bezprostřední přítomnosti Boží vlády; to jest, a ne nějaké neurčité budoucnosti, horizont všeho našeho myšlení a konání. Avšak bezprostřednost znamená soud a milost pro lidské bytosti tak, jak jsou, nikoliv jejich duše, ale veškeré jejich aspekty existenčně duchovní, intelektuální, fyzické, kulturní, politické. Nové stvoření, zaslíbené v Kristu, zastavené v jeho vzkříšení, přítomné v závdavku Ducha, zahrnuje celou existenci, nikoliv jen její část. Proto se aplikuje milost společně se soudem na celý rozsah naší existence. Každá část života je konfrontována s realitou Boží vlády v jejím bezprostředním horizontu, a tato realita je zároveň zaslíbením i soudem. Když se snažíme oddělit "duchovní" oblast našeho bytí od celku lidské bytosti, a nabízet "spasení" oddělené od celého Božího zaslíbení, odchylujeme se jako podvodníci od biblické zvěsti.24
Poslání, misie a sbory
„Celý život církve závisí na Božím poslání … Církev je ustanovena jako Boží poslání, Boží misie … Církev je misie, ale potřebujeme "misie", aby tomu tak skutečně bylo.“25 Autor dále poukazuje na fakt, že Církev má v celém svém životě misijní rozměr (v bohoslužbě, společenství, kázání, vyučování, službě, …), avšak ne všechny církve mají misijní záměr – jak na začátku své práce definoval Newbigin26. Na příkladu sboru v Antiochii ukázal model misie, který pokládá za důležitý: sbor vložil ruce na Saula a Barnabáše, které poslal kázat evangelium pohanům. Misijní záměr zde byl v centru. Antiochijský sbor se brzy stal svědectvím rychle rostoucí komunitě, také se stal milosrdným sborem ve službě bližním a okamžitě začal naplňovat potřeby těch v nouzi a hladových. Pak ale vyčlenili tým lidí pro specifickou službu zvěstování evangelia těm, kdo jej ještě neslyšeli.
Autor pak poukazuje na model, kde spolu koexistovaly dvě entity: „misie“ a „církev.“ Misie je zodpovědná za zvěstování evangelia a sociální službu, církev je pak místní sbor, který přijímá nové konvertity (obrácené) a jejich děti. „Raná církev rozpoznala dva druhy služby: usedlou službu biskupů (starších) a diakonů, a mobilní službu apoštolů, proroků a evangelistů.“27 Toto je vlastně výzva jak autora, tak dnešní doby: integrovat mobilní službu misionářů do místních sborů, neboť je to právě tento druh služby, který se rozmáhá, avšak bez integrace s místním sborem je vlastně jen poloviční službou bez dlouhodobější perspektivy. Závěrečné varování je, abychom nelpěli na metodě, protože žádná není jediným způsobem, jak zvěstovat evangelium.
Křižácký duch je Ježíšovi cizí: "Máme svobodu použít metodologie, které považujeme za nejlepší ke zvěstování evangelia různým lidem v různých situacích. Ale tyto metody nejsou nikdy neutrální. Buď jimi zradíme evangelium, nebo jimi naopak naší zvěst dokreslíme."28
Žádné jiné jméno
V otázce spasení se opakovaně střetávají konzervativní evangelikální a ekumenické pojetí spasení, kdy ekumenický přístup se svým všezahrnujícím universalismem otupil ostří evangelia. Newbigin poukazuje na to, že spasení je nemožné mimo explicitní víru v Ježíše Krista29, protože „kdo nevěří, již je odsouzen.“30 Toto místo je, včetně mě, pro mnoho evangelikálních křesťanů zásadní. Zde cele souhlasím s autorem, že pokud není zmíněno jméno Ježíše Krista, nemůžeme mluvit v pravém slova smyslu o misii. Dále se autore vyjadřuje ke stylu evangelizace, která apeluje na strach z pekla.
„Existuje druh racionalistického universalismu, který argumentuje s tím, že pokud je Bůh všemocný a všemilující, pak zde není možnost věčné ztráty. Je však, jak konstatuji, nemožné sladit zprávu o kříži s tímto druhem racionalismu.“31 Dále autor varuje před příliš romantizujícím pohledem, který přehlíží prvotní hřích a tudíž pokřivuje zvěst evangelia. „Pokud je však největší motivací k přijetí víry v Krista strach z pekla, je z evangelia udělána strašná karikatura.“32 Autor dále poukazuje na vztah zákona a milosti a jejich pořadí ve zvěstování: v souladu s apoštolem Pavlem a jeho listu Galatským upozorňuje na to, že Bůh nejprve mluví o milosti a odpuštění v Ježíši Kristu, pak teprve o hrozbě zatracení, která následuje, když vložíme svou víru kamkoliv jinam než na Boží milost v Kristu. Tímto je však výstraha peklem adresována konvertovaným (obráceným) věřícím, nikoliv posluchačům nezasažených evangeliem.33
„Pouze ve světle kříže je možná nauka o radikální hříšnosti lidské povahy. Pokud se pokusíme přesvědčit muže a ženy o jejich stavu zatracení bez toho, abychom jim nejprve řekli o Spasiteli, děláme tím ze sebe soudce nad našimi bližními … Pouze pokud znám Ježíše jako svého Spasitele, mohu vědět, že to byl můj hřích, který jej přivedl na kříž. Pouze ve světle evangelia jsem schopný akceptovat temnotu nevykoupené lidské podstaty.“34
Dalším argumentem autora je pravost našeho svědectví: „Nikdy si nemohu být natolik jistý čistotou a autenticitou svého svědectví natolik, abych mohl říci, že člověk, který zavrhuje moje svědectví, zavrhuje Ježíše. … Jsem svědek, nikoliv soudce.“35 Toto je nesmírně důležité mít neustále na mysli, protože pak svěřujeme jak náš soud, tak i spasení posluchačům zvěsti evangelia do rukou Ježíše, kam patří. Nestáváme se tak soudci, ale zůstáváme svědky, jejichž jediná zodpovědnost je nést pravé a autentické svědectví o našem Bohu.
Aplikace tématu článku do dnešní české kultury
Abychom neskončili pouhou kritickou reflexí článku, je nutné pokusit se jej nějak aplikovat do současné české kultury. Na následujících řádcích je moje snaha o tuto aplikaci.
V našem článku vidím dvě témata: (1) integraci misie a místního sboru a (2) misijní praxe, kterou se pokusím rozvinout.
(1) Integrace misie a místního sboru
S prvním tématem našeho článku, integrací misie a místního sboru si myslím, že není až takový problém. Většina misijních projektů usiluje o to, být zakořeněni v nějakém místním společenství. Problematické pak vidím ty, kteří o nic takového neusilují, nebo to neaplikují tak silně, aby se tato spolupráce stala efektivní. Mezi tyto problematičtější misijní projekty patří především mládežnické English Campy, projekty nedenominačních organizací a hnutí (z mé vlastní zkušenosti např. KAM).
Výsledkem těchto neintegrovaných projektů můžou být velmi rychle odpadlí konvertité, například z English Campů (dále jen EC), které jsou u nás stále velmi populární. Pokud není velmi dobře integrovaná mládež, která EC organizuje do místního sboru, zajisté se to nepovede buď misijní skupině, která přijede (typicky) na týden nebo organizaci, která tuto skupinu zprostředkuje. Pak dochází k tomu, že někteří lidé na EC uvěří, ale jaksi tam chybí někdo, kdo by se o ně po skončení EC postaral a poskytl jim duchovní péči a vzdělávání, jež by vyvrcholilo křtem a přijetím do místního sboru do nějaké služby.
(2) Misijní praxe
Misijní praxí rozumím především způsoby komunikace evangelia, sociální služby a zodpovědnost jednotlivce za věrnou zvěst evangelia ve svém svědectví (podle slova "budete mi svědky" ve Sk 1,8). Vše, co jsem v této části popsal se týká jednotlivce, nikoliv sboru jako celku, o kterém jsem psal v předešlé části.
Tato zodpovědnost ke svědectví je však zároveň i osvobozující, neboť nezáleží na nás, zda lidé, kterým svědčíme uvěří či nikoliv, ale na Bohu, stejně soud nad nimi patří Bohu. Naší zodpovědností je pouze svědčit. Nepřijetí našeho svědectví nemusí nutně znamenat nepřijetí Krista a tudíž je to pro nás jako svědky osvobozením z velkého tlaku a zároveň volání k větší zodpovědnosti za věrné svědectví.
Zpracováno podle článku:
Newbigin, Lesslie J. E. Cross currents in Ecumenical and Evangelical Understandings of Mission. The International Bulletin of Missionary Research 6,4 (October). s. 146-151.
1Newbigin, Lesslie J. E. Cross-currents in Ecumenical and Evangelical Understandings of Mission. The International Bulletin of Missionary Research 6,4 (October). s. 146-151.
2Srov. s. 146.
3s. 146, vlastní překlad.
4s. 146, vlastní překlad; citace J 20,21
5Srov. s. 146.
6Autor používá výraz social service.
7Consultation on World Evangelization at Pattaya, 1980
8World Council of Churches
9s. 146, vlastní překlad.
10s. 146, vlastní překlad.
11Srov s. 146-147. Tuto informaci Newbigin uvádí s odvoláním na knihu Pentecost and Missions (kterou napsal Harry Boer, jehož argumentaci autor dále přebírá).
12s. 147, vlastní překlad.
13Která je bohatě doložena v dalších NZ textech (srov. s. 147).
14Ti, kteří byli s ním, se ho ptali: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“ Řekl jim: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ (ČEP)
15s. 147, vlastní překlad.
16s. 147, vlastní překlad.
17s. 148, vlastní překlad.
18Srov. s. 148.
19s. 148, vlastní překlad.
20s. 148, vlastní překlad.
21s. 148, vlastní překlad.
22Závěry jsou vypsány na s. 148-149.
23s. 149, vlastní překlad.
24s. 149, vlastní překlad.
25s. 149, vlastní překlad.
26Srov. s. 146.
27s. 150, vlastní překlad.
28s. 150, vlastní překlad.
29Srov. s. 150.
30J 3,18.
31s. 150-151, vlastní překlad.
32s. 151, vlastní překlad.
33Srov. s. 151.
34s. 151, vlastní překlad.
35s. 151, vlastní překlad.