Jdi na obsah Jdi na menu
 


SYT - O člověku

15. 10. 2008

SZ pohled popisuje člověka, který se skládá z těla (rf'B') a živoucí duše (vp,n< Iz 10,18), kterou nejen má, ale kterou je. Je prach (rp'[' Gn 2,7; 3,19; Ž 104,29), ale má v sobě dech života (hm'v'n>> Gn 2,7) a dech Boží (x;Wr Jb 27,3). Podle Kněžského spisu je člověk považován za Boží obraz (~l,c,, LXX: eivkw,n) a Boží podobu (tWmD> Gn 1,26a, LXX: o`moi,wsij). Tato podobnost spočívá v manželství a ve schopnosti člověka žít ve dvou. Dále tato podoba spočívá v tom, že člověk byl ustanoven správcem světa.

NZ pohled předpokládá přirozeně danou lidsou podobnost Bohu (eivkw,n, o`moi,wsij). Přísně vzato v něm (NZ) platí pouze Kristus jako Boží obraz (eivkw,n 2K 4,4; Ko 1,15), křesťan jej má pouze v Kristu.

Yuch, v NZ je rozdílná od yuch v řecké filosofii – není to cosi v člověku, co je nesmrtelné, ale jako SZ pojem vp,n, (Ř 2,9; 13,1) - člověk sám, nebo jeho život (Mt 10,39; Ř 11,3; 16,4).

Pavlův pohled. Označení pro volní já člověka je dvojí: Yuch, a pneu/ma. Přičemž pneu/ma označuje navíc ještě “vědomé a vědoucí já” (Ř 8,16). Narozdíl od platónismu nebo gnóze se yuch a pneu/ma nenacházejí jako orgány v těle (sw/ma), které jsou vyššího principu, řádu. Člověk tvoří živoucí jednotu.

 

Důležité pojmy z vývoje pohledu na člověka

Dichotomické chápání člověka – člověk se skládá z těla a duše

Trichotomické chápání člověka – člověk se skládá z ducha, duše a těla (Platónská myšlenka)

Traducianismus – duše se dědí skrze semeno

Kreacionismus – duše je vždy nově stvořena Bohem

Status integritatis – stav neporušenosti, v němž se člověk nacházel před pádem

Status corruptionis – stav zkaženosti, který je zapříčiněn pádem

Status gratiae – stav milosti, který byl darován skrze Krista

Status gloriae – stav slávy, blažených po smrti

Status damnationis – stav zatracení, stav zatracených po smrti

 

Stará církev chápala člověka trichotomicky, v západní církvi převládal dichotomický pohled. Řečtí církevní otcové odlišovali eivkw,n (obraz) člověka od jeho o`moi,wsij (podobnosti), přičemž pod eivkw,n rozuměli „člověku vrozenou rozumnost a duchovní svobodu“, pod o`moi,wsij jeho „Boží milostí podporovanou snahu o dokonalost.“

Středověká antropologie. Tomáš Akvinský a tomismus zdůrazňoval více rozum, s Aristotelem vykresluje člověka jako „animal rationale“ přirozený i nadpřirozený obraz Boží: první je imago creationis (pokud člověk ve svém rozumu a ve svých duševních silách odráží Boha) a druhý je imago recreationis (omilostněné dítě Boží). Duns Scotus a jeho škola zdůrazňovali více vůli člověka.

Reformační pohled je na rozdíl od antropocentrického renesančního pohledu theocentrický. Já člověka (M. Luther) se sice posouvá do popředí, ale nikoliv jako autonomní, ale jako theonomní Já, ne přirozené, nýbrž věřící Já, jednotlivec, jemuž je osobně sdělen osvobozující výrok ospravedlnění. Lutherova definice člověka je „Hominem iustificari fide.“ (Člověk je ospravedlňován vírou.)

Pohled staroprotestantské orthodoxie rozlišuje pět stavů člověka: 1) Status integritatis, 2) Status corruptionis, 3) Status gratiae, 4) Status gloriae, 5) Status damnationis. Zastřešujícím pojmem je pak pojem imago, které bylo později rozvinuto do dvou forem:

  1. imago Dei improprie generaliter – obraz Boží v nevlastním, všeobecném smyslu: Člověk i po pádu zůstává obrazem Božím v podobnosti Bohu. Imago generalier náleží přirozenému člověku v důsledku jeho neztracené nadanosti rozumem a vůlí.

  2. Imago Dei proprie specialiter – obraz Boží ve vlastním, zvláštním smyslu. Spočívá v původní spravedlnosti a svatosti člověka, které člověk pozbyl pádem.

Současná diskuse

  1. Humanum“ člověka a jeho theologický význam

Co odlišuje člověka od zvířete? A. Portmann uvádí tři znaky differentia specifica, podle kterých se člověk od zvířete liší: vzpřímený postoj, řeč a jednání na základě pochopení a úsudku.

E. Brunner říká, že člověk zůstává natolik člověkem, nakolik je v lásce. Stupeň jeho odciení od lásky je stupněm jeho nelidskosti. Svoboda, duchovní tvůrčí síla ani rozum nejsou tím vlastním lidským. Jsou to spíše podmínky uskutečnění člověkova vlastního lidského bytí.

F. Gogarten tvrdí, že člověk potřebuje Boha, aby mohl být v pravdě člověkem. Skutečnost, že člověk jakožto „tento samostatný“, jako kterého jej stvořil Bůh náleží Bohu, člověka odlišuje od ostatních tvorů.

  1. Ohrožení „humana“

Problém „zmasovění.“ Masový člověk je člověk, který se od druhého člověka neodlišuje. Masového člověka lze charakterizovat jako a) afekty řízený lidský typ s redukovanou intelektualitou, nebo b) lidský typ na afekty chudý, apatický a indiferentní. Zvnějšku řízený člověk, depersonalizovaný nátlakovými strukturami (myšlenkové drezury ideologií, diktatura masmediálního průmyslu, svézákonnost různých životních oblastí od státu, monománie specialistů, sugestivita reklamní psychologie, tlak konzumu, vyměnitelnost člověka, …). Jednodimenzionální člověk je člověk, který se dá technickým aparátem redukovat na jednu dimenzi pouhého produkování a konzumování. Hrozí zakrnění duchovní dimenze. Dalšími riziky pro člověka jsou genová manipulace, depersonalizace.

  1. Člověk jako „imago Dei“

 

  1. Člověk: Despota, nebo partner přírody?

 

Shrnutí

Člověka nelze definovat, lze jej jenom opsat částečnými pravdami. Člověk

  • je bytostně obrazem Božím (imago Dei)

  • svého stavu neporušenosti (imago specialiter) pozbyl hříchem, ale je mu darován nazpět v Kristu

  • je obrazem Božím ve všeobecném smyslu (podobnost Bohu - imago generaliter)

  • nachází se v porušeném stavu zkaženosti, zapříčiněné pádem (status corruptionis)

  • je jedinečným tvorem (differentia specifica) na rozdíl od ostatních tvorů; není jen nejdokonalejším zvířetem, je něčím původním, nezaměnitelným

  • jeho údělem je milování (Lv 19,17n) a chválení (Iz 38,18n; Ž 6,6)

  • jeho znakem je, že má vládnout a spravovat Zemi (dominium terrae)

  • jeho lidství (humanum) jej odlišuje od zvířat

 

Člověka nemůžeme postihnout vyčerpávajícími definicemi, můžeme ho pouze přibližně opsat: Je bytostně obrazem Božím. Jeho imago specialiter, jehož pozbyl hříchem, je mu darováno nazpět v Kristu, který je imago Dei par excellence, zatímco jeho imago generaliter mu zůstalo zachováno též in statu corruptionis. Imago generaliter člověka spočívá v jeho differentia specifica od ostatních tvorů, v jeho humanu, tj. V jeho personální struktuře, blíže pak v jeho vztahu, oslovení – odpověď k Bohu a k spolučlověku, v jeho otevřenosti pro Boha a bližního. Lidské humanum se neomezuje jen na „Cogito, ergo sum“, musí být pochopeno obsáhleji jako „Coexisto, ergo sum“. Milování a chválení je člověkodělným bytostným určením. Jiný – v současné situaci zvláště důležitý – bytostný znak člověka spočívá v jeho dominium terrae. Člověk není prostě jen tím nejdokonalejším zvířetem, je něčím původním a nezaměnitelným. Jeho humanum nepochází ze světa zvířat, odtud pochází jen jeho animale, jakkoli obojí představuje nedělitelnou jednotu a lidské volní a myslící Já není tou hodnotnější částí člověka, která by byla smrtí osvobozena od jeho méně hodnotné části – lidského těla. Lidské humanum rovněž není nějaký neutrální bod v člověku, nedotčený hříchem a osudem; člověk stojí s celou svou psychofifis na vratké půdě. V současnosti a v budoucnosti ohrožují lidské humanum depersonalizující struktury, takže se člověk ocitá v nebezpečí, že poklesne na úroveň vířete obdařeného mozkem nebo skončí jako evoluční odpad. A naopak: Je to člověk, kdo ohrožuje stvoření. Neměl by tak činit, neboť nemá být despotou, nýbrž partnerem přírody.

 

Přínos autora

  • Jasné a stručné biblické (SZ a NZ) definice člověka

  • Přehledný popis vývoje pohledu na člověka

  • Kapitolu „Ohrožení humana“

  • Stručnost, přehlednost, výstižnost

 

 

Slovníček

rf'B' – tělo

vp,n, – živoucí duše, život

hm'v'n. – dech života

rp'[' – prach

x;Wr – duch, dech

tWmD – podoba

~l,c, – obraz

eivkw,n – obraz

o`moi,wsij – podoba

yuch – duše, život

pneu/ma – duch

sw/ma – tělo

 

imago Dei – obraz Boží

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář