Kohelet v kánonu? (USZ)
EVANGELIKÁLNÍ TEOLOGICKÝ SEMINÁŘ
VYŠŠÍ ODBORNÁ ŠKOLA TEOLOGICKÁ A SOCIÁLNÍ
David Živor, 2 TPČ (Dn)
2008/2009
Kohelet v kánonu?
Recenze článku od Craiga Bartholomewe
Název kurzu: Úvod do Starého zákona III
Vyučující: Viktor Ber
Tato recenze se bude zabývat článkem od Craiga Bartholomewe „Qoheleth in the Canon? Current trends in the Interpretation of Ecclesiastes“, který byl publikován v magazínu Themelios v květnu roku 1999.
V úvodu autor uvádí knihu Kazatel jako knihu, ohledně které se vedou živé debaty. Článek po úvodu nejprve mapuje historii bádání v oblasti interpretace knihy Kazatel ve třech hlavních blocích: před-historicko-kritické metody, historicko-kritické metody a nedávné čtení knihy Kazatel. V závěru článku autor zaujímá jasné stanovisko k dané problematice.
Vývoj do historicko-kritické metody
V odstavci věnovanému bádání před historicko-kritickou metodou začíná poukázáním, že existence rabínské debaty o knize jsou důkazem o raného literárního výkladu knihy. Dominantní metodou od čtvrtého století po Kristu až do Reformace byla alegorická metoda výkladu. Autor k tomu dodává, že „Ať již kniha byla vykládána alegoricky nebo literárně, předcházela vzestupu moderní kritiky prakticky všeobecně, Kazatel byl čten jako Písmo s epilogem, který byl brán jako klíč k otevření knihy.1“
Historicko-kritická metoda a Kazatel
Tato část článku pojednává o vývoji historicko-kritického bádání v knize Kazatel, počínaje Grotiem (1644), který jako první poukázal na sbírku různých názorů, které pisatel knihy dává před tím, než předloží svůj konečný názor. Grotius byl od Luthera první, kdo předložil argumenty proti Šalamounově autorství.
Autor článku dále rozebírá přístupy jednotlivých badatelů, jako například Siegfrieda, Gunkela, Gallinga, Wrighta, Gese a dalších. Autor článku uzavírá tradiční historicko-kritické metody konstatováním faktu, že „Ke konci tohoto století není žádný konsenzus ohledně vývoje mudroslovné tradice a toho, jak Kazatel zapadá do tohoto vývoje.2“
Dalším bodem, kterým se v tomto bloku autor zabývá je vztah SZ mudrosloví k mezinárodnímu mudrosloví – to bylo tématem, které prolínalo celé minulé století.
„Velmi málo badatelů dodnes obhajují Šalamounovo autorství. Většina považuje za autora knihy neznámého Žida z doby okolo pozdního třetího století před Kristem. Kniha je vnímána jako jednotný celek s výjimkou epilogu.3“
Nedávné čtení Kazatele
V této části svého článku Bartholomew pojednává o několika metodách interpretace knihy Kazatel: Kanonické čtení, Literární čtení knihy Kazatel, Nové kritické čtení, Strukturalistické čtení, Dialogické čtení, Narativně-literární čtení a poststrukturalistické, feministické a psychoanalitické čtení.
Autor se zabýval výše metodami povrchně, s výjimkou dvou, kterým věnoval mnohonásobně větší prostor: metodě Nové kritiky čtení a metodě Narativně-literárního čtení. Jsou zde představeny poměrně podrobně a je v nich vidět zvláštní zájem autora.
Metodu Nové kritiky představuje jako práci katolického SZ badatele A. G. Wrighta, které věnuje poměrně velkou část tohoto bloku. Práce je rozebrána celkem podrobně, avšak autor se k ní nijak osobně nevyjadřuje.
Nejvíce osobních postřehů však autor věnoval metodě Narativně literární. Je to metoda, kterou představil M. Fox: „navrhuje, abychom četli knihu Kazatel jako narativ a mudroslovný text, s otevřeností k rozlišování mezi vypravěčem, předpokládaným autorem a Koheletem.4“ „Mluvčího, kterého čas od času slyšíme v pozadí, který říká: „Kohelet říká...“ je oním vypravěčem příběhu, externím vypravěčem příběhu Koheleta.5“ Touto metodou pak Foxův postup vede k detailnímu významu epilogu v rámci jeho vztahu k hlavní části textu knihy Kazatel. Fox dále říká, že první funkcí vypravěče v epilogu je dosvědčení reality Koheleta tak, aby byly naše reakce na něj jako by žil. Jeho druhá funkce vypravěče v epilogu je poskytnout stanovisko ke Koheletovi a jeho učení6. Autor článku se pak o této metodě vyjadřuje jako o nesprávné a odkazuje na svou dřívější studii7. Autor pak shrnuje Foxovu práci slovy: „Ačkoliv Fox představil základní důležitost literárního přístupu ke knize Kazatel a, podle mého názoru, vznesl jednu z nejdůležitějších otázek k interpretaci Kazatele, zejména jak v konečném přístupu máme rozumět epilogu ve vztahu k celému textu. Fox a Longman jsou důležitými představiteli několika nedávných komentátorů Kazatele, kteří se intenzivně zaměřili na tento problém.8“
Klíčová témata a další cesty kupředu
V závěru si autor klade otázku, zda vůbec existuje nějaký způsob vedoucí k pravému poznání Kazatele nebo zda je tato kniha ztělesněně postmoderní a neurčitá. Dále pokračuje představením čtyřech kroků, které nás nezanechají zmítané zdánlivou nesmyslností významu a naší neschopnosti mu porozumět.
Prvním krokem je, že autor nabádá ke čtení Kazatele, ne pouze Koheleta, k čemuž nabádá odkaz historicky-kritických badatelů.
Dalším krokem je to, že čtení textu jako celku zahrnuje epilog jako velmi důležitou součást literárního celku.
Třetím bodem, který autor prezentuje je připomenutí toho, že kniha Kazatel má být čtena v kontextu SZ literatury, zejména v kontextu literatury mudroslovné. Poukazuje na Foxovo tvrzení, že Kazatel ve srovnání s Příslovími má Koheletovu episemologii empirickou, zatímco Přísloví nikoliv. To je pro autora argumentem pro Kazatele, jako součást kánonu.
Čtvrtým bodem je zdůraznění důležitosti poetické části Kazatele.
Na závěr je prezentováno autorovo shrnutí: naznačuje, že obsahem Kazatele jsou závěry pomíjivosti. Tato tvrzení jsou vzájemně srovnaná protikladně, aby tímto efektem pootevřela mezery v textu, které se postupně budou zaplňovat, jak bude čtenář pokračovat ve čtení. „Proto kniha otevírá pro čtenáře otázku jak spolu tato tvrzení souvisí.9“ Pak následuje upozornění na tendence vykládat knihu pouze z pohledu, že kniha je dílem post-exilního autora, který je pokoušen dojít k závěru, že život je hebel hebalim, protože používá převážně rozum a zkušenost.
„Toto vzájemné srovnání by vysvětlovalo, proč jsou čtenáři neustále pokoušeni ke zploštění Kazatele buď na extrém hebel a nebo na extrém radosti. … Porozumění ironie Koheletovy epistemologie je hlavním vodítkem, které nám říká, že pokud začneme právě z tohoto bodu, vždycky skončíme v hebel. Kohelet, z této perspektivy, popisuje přístup jako hokmah, ale to je právě hloupé, protože nezačíná bázní před Hospodinem.10“
Článek je shrnut hlavním bodem epilogu: „Boha se boj a jeho přikázání zachovávej11.“
Zdroj:
Bartholomew, Craig. Qoheleth in the Canon? Current Trends in the Interpretation of Ecclesiastes. Theomilos 24.3 (Květen 1999). Str. 4-20.
1Str. 4, vlastní překlad
2Str. 6, vlastní překlad
3Str. 6, vlastní překlad
4Str. 11, vlastní překlad
5Str. 11, vlastní překlad
6Str. 12, vlastní překlad
7Studie je dostupná v knižní podobě (Bartholomew, Craig R. Reading Ecclesiastes. Analecta Biblica 139. Pontifical Biblical Institute, Rome, 1998. 319 pp.)
8Str. 13, vlastní překlad
9Str. 15, vlastní překlad
10Str. 15, vlastní překlad
11Kaz 12,13 (ČEP)