Jak Ježíš rozuměl učednictví? (EU)
Jak Ježíš rozuměl učednictví?
„Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali jako já.“ (Jan 13,15)
První věc, kterou náš Pán během své pozemské služby udělal bylo to, že si vyvolil a povolal své učedníky1, které učil svou zvěst, žil s nimi a pověřoval je úkoly, které souvisely s jeho pozemskou službou. K tomu, aby se někdo stal Ježíšovým učedníkem většinou stačil první krok, prvotní rozhodnutí Pána Ježíše následovat na Ježíšovu výzvu. To nebylo v Izraeli až tak obvyklé, protože dříve to byli učedníci, kdo si vybíral mistra: „Je to Pán Ježíš, kdo si povolává své učedníky. Žádný rabín nepovolal svého žáka z vlastního rozhodnutí; záleželo na žákovi, koho si zvolí za svého učitele. Srv. J 15,16.2“ Způsob kterým Pán Ježíš své učedníky povolával a je v evangeliích zapsán je velmi jednoduchý. Většinou to byla pouhá výzva k následování (celníka povolal slovy: „pojď za mnou“ - L 5,27) nebo výzvou se zaslíbením (známé „pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí“ - Mt 4,19 a Mk 1,17), kterou pak učedníci uposlechli.
Definice učedníků, které Pán Ježíš výslovně uvedl a jsou zapsány v Písmu jsou následující:
-
Ježíš řekl Židům, kteří mu uvěřili: "Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. (J 8:31)
-
A on [Ježíš] jim [učedníkům] řekl: "Proto každý zákoník, který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré." (Mt 13:52)
-
Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. (L 14:26)
-
Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. (L 14:27)
-
Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem. (L 14:33)
Statě v Písmu, které pojednávají o Ježíšových učednících, jejich poslání a nelehkém údělu jsou v evangeliu podle Matouše v desáté kapitole (celá kapitola), o tom, že není lehké být Ježíšovým učedníkem mluví Pán Ježíš sám v Lukášově evangeliu, ve čtrnácté kapitole3. Ježíšův známý monolog v patnácté kapitole evangelia podle Jana4 pojednává o poslání učedníků. Tyto statě nám pomohou lépe pochopit to, jak Ježíš své učedníky povolal a jaké nároky na ně měl (a tím pádem na nás jako učedníky má dodnes).
Jaké principy z evangelií můžeme vyvodit pro dnešní církev, dnešní sbory? Je vůbec otázka učednictví dnes aktuální? Otázka učednictví je aktuální stále. Jak by to mělo vypadat je otázka, kterou by si měli klást všichni vedoucí skupinek a skupin, sborových složek a sborů samotných.
Pán Ježíš si vyvolil úzký okruh učedníků, se kterými trávil téměř veškerý svůj čas a tak znalosti a doednosti, které jim předával byly převážně praktického ražení - „okoukali“ od Mistra to, jak by měli žít lidé Božího království, aby po jeho odchodu mohli pokračovat v jeho díle.
To je i model, který by mohl dneska fungovat. Neexistuje církevní „superman,“ který by zvládnul opečovávat velkou skupinu lidí. Ale i kdyby byl, nemyslím si, že je to nejlepší model církve – církve, která je závislá pouze na jednom muži/ženě. Náš Pán nás povolal k aktivní účasti v jeho království a te, kdo skutečně Bohu patří a je přemožen jeho láskou nemůže jen tak nečinně nicnedělat.
Protože sdílení velmi osobních věcí je mnohem snadnější v malé skupince, protože vedení malých skupinek je snažší a mnohem osobnější, věřím, že právě tyto malé buňky, které se scházejí ke společnému studiu Písma, modlitbám a i jen tak trávit čas spolu – obecenství, jsou klíčem. Malé buňky by se mohly scházet během týdne a vyvrcholením by bylo společné setkání všech na bohoslužbě, do které jsou zapojeni všichni.
Jak by to tedy mohlo vypadat konkrétně? Vše začíná u odhodlaného jedince, který má ochotu vytrvat, i když to není jednoduché. Proto by „vedoucí“ skupinky měl být odhodlaný a připravený přinést jisté oběti pro svoji buňku. Pán Ježíš měl dvanáct učedníků, což je v mých očích maximum, které je člověk schopen pojmout v takové míře, aby se to blížilo příkladu, jaký nám zde zanechal. Proto je dle mých představ a zkušeností lepší mít menší buňky, okolo šesti lidí. Úkolem vedoucího by nebylo utvrzovat svou autoritu, ze které by vyučoval, ale vést svoje lidi před Krista, který mu autoritu dává. Měl by též vychovávat svého nástupce, někoho, kdo bude pokračovat v jeho práci, třeba s jinými lidmi, ale zas tak, aby je vedl ke Kristu.
Toto byly spíše vnější projevy takových buněk, jejichž kouzlo je právě v onom obecenství s bratry nebo sestrami, kteří spolu jdou za Kristem v každodenním životě a sdílí svoje zkušenosti, radosti, bolesti, zápasy a pády. Právě když jeden nemůže dál, jsou mu druzí oporou, což je velkou výhodou právě malých buněk – její členové o sobě vědí. Zároveň buňka samotná by si měla být vědoma toho, že není zcela autonomní jednotka. Právě proto mám rád označení buňka, protože je jasné, že buňka patří do těla. V našem případě jsou takové buňky součástí Kristova těla. Jako společenství i jako jednotlivci.
Toto je, podle mého přesvědčení, učednictví, které nám ukázal sám Kristus a dal nám příklad, jak jej provozovat a jak může ovlivnit církev. Těch dvanáct učedníků, kteří byli předtím obyčejní lidé vedl k Bohu a k naprosté sebevydanosti a důvěře Bohu, že potom změnili celý stávající svět. Jejich odkaz je zde dodneška a proto je potřeba v tomto díle pokračovat. Bůh nás často mění svůj lid a vůbec svět skrze jednotlivce, proto je potřeba takové jednotlivce vychovávat a cvičit k tomu, aby tento svět proměňovali a budovali zde Boží království.
1V Matoušově evangeliu je první zmínka o povolání učedníků ve 4. kapitole (4,18-22). Podrobněji je tato událost popsána v evangeliu podle Lukáše v páté kapitole (L 5,1-11; 5,27-32). Další zmínka o povolání učedníků je v Mk 1,16-20 a v J 1,35-44.
2Nová smlouva: Druhé revidované vydání překladu KMS. Praha, Nakladatelství KMS, s.r.o., 2000. Mt 4,19, str. 20, poznámka pod čarou č. 8.
3L 14,22-33
4J 15,12-16,3