Etika dle Bonhoeffera
EVANGELIKÁLNÍ TEOLOGICKÝ SEMINÁŘ
VYŠŠÍ ODBORNÁ ŠKOLA TEOLOGICKÁ A SOCIÁLNÍ
David Živor, 2 TPČ (Dn)
2008/2009
Bonhoefferova Etika: Kristus, skutečnost a dobro
Zpracování oddílu Kristus, skutečnost a dobro z Etiky Dietricha Bonhoeffera
Název kurzu: Etika
Vyučující: Matěj Hájek
Úvod
Kniha Dietricha Bonhoeffera Etika vidí jako nejdůležitější a ústřední bod všeho Boží zjevení v Ježíši Kristu. Tato práce se bude zabývat oddílem Kristus, skutečnost a dobro. Tento celek obsahuje tři kapitoly, které se postupně zabývají touto oblastí a pomalu se propracovávají k hlavní myšlence autora.
Pojem skutečnosti
Kapitola Pojem skutečnosti začíná tezí, která úplně potírá jakékoliv vlastní lidské snahy: „Každý … musí především vypustit jako irelevantní dvě otázky, které ho k problému vlastně přivádějí: „Jak se stanu dobrým?“ a „Jak vykonám něco dobrého?“1“ Toto vypuštění lidského etického úsilí má jeden předpoklad: předpokládá, že „já a svět“ jsme poslední skutečnost2. Je to však Bůh, kdo je zde představen jako poslední skutečnost. Pokud se ale ukáže, že „já a svět“ jsme součástí zcela jiné, Boží skutečnosti, díváme se na etický problém pod zcela jiným zorným úhlem3. „Potom není nejdůležitější, abych se stal dobrým, ani aby se stav světa mým přičiněním zlepšil, nýbrž aby se všude jako poslední prokazovala skutečnost Boží.4“ Věříme-li v Boha jako v poslední skutečnost, veškeré naše etické snažení bude snaha o to, aby se Bůh jevil jako dobrý (i s tím rizikem, že my nebudeme vypadat jako dobří, ale úplně zlí)5. „Všechny věci se přece jeví zkresleně, jestliže je nevidíme a nepoznáváme v Bohu.6“ „ … výpověď, že Bůh sám je poslední skutečnost … je to přitakání víry k vlastnímu Božímu svědectví, tedy k jeho zjevení.7“ „Neboť jaký význam by mělo dobro člověka a dobro světa bez Boha? Poněvadž Bůh jako poslední skutečnost není nikdo jiný než ten, který se sám ohlašuje, dosvědčuje a zjevuje, tedy jako Bůh v Ježíši Kristu, může být otázka po dobru zodpovězena jen v Kristu.8“
Shrnutím dosavadního oddílu je Bonhoefferova teze definice problému křesťanské etiky: „Problémem křesťanské etiky je, jak realizovat skutečnost Božího zjevení v Kristu mezi jeho tvory.9“ Jak se to ale projevuje a co to znamená? „Otázka po dobru se stává otázkou po účasti na Boží skutečnosti zjevené v Kristu.10“ „Chtít být dobrý je jen touha po tom, co je skutečné v Bohu. … Podíl na dobru máme jen tehdy, podílíme-li se na skutečnosti.11“ Snaha o dobro je tedy hledáním jednoty s Bohem a prosazování Boží vůle.
„Hledání se zaměřuje spíše na to, jak skutečnost v Kristu, která už dávno zahrnuje nás i náš svět, působí jako nyní přítomná, a na způsob, jak v této skutečnosti žít. Jde tedy o to, abychom dnes měli podíl na skutečnosti Boha a světa v Ježíši Kristu, a to tak, že Boží skutečnost nikdy nezakoušíme bez skutečnosti světa a skutečnost světa nezakoušíme bez skutečnosti Boží.12“
Koncepce dvou oblastí
„Od počátků křesťanské etiky po době novozákonní převládá v etickém myšlení základní představa, která vědomě či nevědomě určuje veškeré jeho úsilí, a to je koncepce dvou oblastí, které se navzájem střetávají.13“ Jde o něco podobného jako o gnostický dualismus: dělí svět na oblast Božskou, dobrou a svatou a na oblast světskou, profánní a nesvatou. „Celistvá skutečnost se tu rozpadá na dvě části a etika se snaží, aby byly vůči sobě ve správném poměru.14“ Toto pojetí skutečnosti je však chybné, protože přísně dělí svět na dvě části: sakrální a profánní, čímž je skutečnost roztříštěna. Nepřímo tím také říká, že je možné žít jen v jedné z nich. Toto myšlení je statické a přináší s sebou řadu problémů. Největší z nich je mylná představa toho, že profánní, světská část světa je oddělena od Boha, mimo sféru jeho působení. „Neuznává, že svět byl v Kristu Bohem smířen, ale chápe se jako oblast, která je ještě zcela doménou křesťanského a která dokonce vystupuje s vlastním zákonem proti zákonu Kristovu. … Nastoluje se tu křesťanský zákon, jenž odsuzuje zákon světa a vede k nesmiřitelnému boji se světem, který Bůh se sebou smířil.15“ Dalším problémem je pochopení církve v rámci dvou oblastí: církev by se neměla chápat v oblasti duchovní, Božské, v boji proti světu, protože tím by se dostala do oblasti světa.
„Církev může svůj prostor hájit jenom tím, že nebojuje o něj, ale o spásu světa. Jinak se z ní stává „náboženská společnost“, která bojuje za svou vlastní věc, a proto okamžitě přestává být Boží církví ve světě. … A to znamená, že všechno mylné myšlení v kategorii dvou oblastí je vyloučeno, poněvadž je pro vlastní pochopení církve zhoubné.16“
Udělejme si teď malé shrnutí toho, k čemu jsme zatím dospěli:
„O skutečnosti jsme zatím mluvili jako o skutečnosti Bohem přijaté, v něm existující a smířené. A proto jsme museli odmítnout myšlení v kategorii dvou oblastí. Zůstává však ještě otevřena otázka, zda „světem“ není míněn „svět zlý“, který se dostal do ďáblovy moci … Svět není rozdělen mezi Krista a ďábla, ale je zcela a úplně svět Kristův, ať už to uzná či nikoli. … Každé statické vymezování oblasti, která náleží ďáblu, a oblasti, která náleží Kristu, popírá skutečnost, že Bůh v Kristu se sebou smířil celý svět.17“
Neexistuje tudíž žádná oblast světa, která není smířena s Bohem v Kristu. Ať již je tato oblast sebezkaženější, byla jednou provždy s Bohem v Kristu smířena, ať již to uznává či nikoliv.
Čtyři mandáty
Kapitola Čtyři mandáty konkretizuje čtyři v Písmu ustanovené mandáty, oblasti či řády, ve kterých se projevuje vztah Krista a světa. Těmito mandáty jsou práce, manželství, vrchnost a církev. “Bůh postavil lidi pod všechny tyto mandáty, nejen každého jednotlivce pod některý z nich, nýbrž všechny lidi pod všechny čtyři mandáty.18“ Nikdo by se tedy neměl stahovat pouze do duchovní ulity, ale všichni jsme postaveni do života ve světě tak, abychom všechno činili „skrze Krista, pro Krista a v Kristu19“ a to pod každým z těchto Božích mandátů.
Žádný z těchto mandátů nemůže být nadřazen jinému, ve všech případech jde o mandáty Bohem ustanovené. „Právě uprostřed světa jde o „Božské“ mandáty, ať už je to práce, manželství, vrchnost nebo církev.20“ Tyto mandáty jsou „Božské“ pouze kvůli svému počátečnímu a konečnému vztahu ke Kristu. Nejsou „Božské“ samy od sebe, ale kvůli Kristu. Božskými mandáty „jsou proto a jen potud, pokud jsou – vědomě či nevědomě – podrobeny Božskému pověření.21“
V této kapitole následuje detailní popis všech čtyř mandátů, my se však kvůli rozsahu práce zaměřme na mandát poslední, na mandát církve, který je „pověření realizovat skutečnost Ježíše Krista zvěstováním, církevním řádem a křesťanským životem.22“
„Mandát církve se vztahuje na všechny lidi, a to v rámci všech ostatních mandátů. Tak, jako je člověk zároveň pracovník, manžel a poddaný, jako se v něm prolíná jeden mandát s druhým a přitom jde současně o naplňování všech, tak i mandát církve zasahuje do všech jmenovaných mandátů.23“
Každý člověk je pod všemi mandáty, neměl by se zdráhat ostatních jako příliš „světských“, to bylo popsáno již v minulé kapitole. Neměl by ani upředňostňovat některý mandát na úkor jiných. Každý člověk, který patří Bohu je současně pracovníkem, poddaným, manželem a členem církve. Nebylo by dobré zavrhnout některý z těchto mandátů.
Závěr
Nejlepší vystižení celého problému křesťanské etiky je následující citace Bonhoefferova shrnutí tohoto oddílu:
„Na začátku jsme mluvili o tom, že místo, abychom se ptali, jak být dobrý a jak konat dobro, musíme se tázat na Boží vůli. Boží vůle není však nic jiného než uskutečnění Kristovy skutečnosti v nás a v našem světě. Boží vůle není tedy ani jakási idea, která teprve volá po realizaci; je to naopak už sama skutečnost v Božím sebezjevení v Ježíši Kristu. Boží vůle není ani prostě totožná s tím, co je, takže bychom se tomu měli podřizovat. Je naopak skutečností, která se chce stále nově prosazovat a uskutečňovat v tom a proti tomu, co je. Boží vůli naplnil sám Bůh tím, že svět se sebou v Kristu smířil. … Od příchodu Ježíše Krista může v etice jít jenom o jedno, totiž mít podíl na skutečnosti Boží vůle, která se naplnila. … Víra v tohoto Ježíše Krista je jediným pramenem všeho dobra.24“
Zpracováno dle knihy:
Bonhoeffer, Dietrich. Etika. Praha: Kalich, 2007. 193-217 s. ISBN: 978-80-7017-047-2.
Počet slov:
1s. 193
2s. 193
3s. 193
4s. 193
5s. 193-194
6s. 194
7s. 194
8s. 194
9s. 195, kurzíva autorova
10s. 195
11s. 196
12s. 203
13s. 203
14s. 203
15s. 205
16s. 208-209
17s. 209-210
18s. 212
19s. 212
20s. 213
21s. 213
22s. 216
23s. 216
24s. 217