Kázání: Skutky 2,37-47, Kreativ 120
Ježíš středem života první církve
Kázání: Skutky 2,37-47, Kreativ 120
Osnova kázání:
-
Úvod
-
Přivítání, icebreaker
-
Shrnutí minulého programu
-
Úvod do situace
-
-
Čtení textu
-
Kázání
-
Závěr – aplikace
Program – Skutky 2,37-47
-
Úvod
-
Přivítání, icebreaker
-
Shrnutí minulého programu
-
Úvod do situace
-
Náš příběh se odehrává v Jeruzalémě před dvěma tisíci lety ve světle nedávno uplynulých událostí. Ježíš Kristus dokončil svojí pozemskou službu tím, že byl popraven ukřižováním a byl vzkříšen z mrtvých, zjevoval se svým učedníkům a vystoupil do nebe. Duch svatý byl po Ježíšově předpovědi a očekávání učedníků seslán. Církev (Ježíšovi učedníci) pak začíná naplňovat Ježíšova slova ze Sk 1,8: “přijmete moc Ducha Svatého, který na vás přijde, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až po nejzazší konec země.” Po seslání Ducha začal ihned Petr kázat zástupu lidí, který pozoroval nezvyklé úkazy na učednících. Náš text navazuje na toto kázání.
-
Čtení textu – Skutky 2,37-47 (KMS)
37 Když to uslyšeli, byli hluboce zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: "Co máme dělat, muži bratři?" 38 Petr jim řekl: "Učiňte pokání a každý z vás ať je pokřtěn na základě jména Ježíše Krista k odpuštění vašich hříchů, a přijmete dar Ducha Svatého. 39 Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem, kteří jsou daleko a které si povolá Pán, náš Bůh." 40 A ještě mnoha jinými slovy to dosvědčil a vyzýval je: "Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!" 41 Ti, kteří radostně přijali jeho slovo, byli pokřtěni a bylo přidáno toho dne asi tři tisíce duší. 42 Vytrvale zůstávali v učení apoštolů a ve společenství, v lámání chleba a modlitbách.
43 Každé duše se zmocňoval strach; mnoho divů a znamení se dálo skrze apoštoly v Jeruzalémě, a na všech byl veliký strach. 44 Všichni věřící byli pospolu a měli všechno společné. 45 Prodávali svá zboží a majetky a dělili je mezi všechny, jak kdo potřeboval. 46 Denně zůstávali jednomyslně v chrámě, po domech lámali chléb a přijímali pokrm s veselím a prostotou srdce. 47 Chválili Boha a byli oblíbeni u všeho lidu. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, kteří byli zachraňováni.
Vlastní kázání
-
Kázání
Věříme tomu, že Bůh je mocný. Byl to Bůh sám, kdo skrze Petra a jeho kázání mluvil k davu lidí – Petr mluvil v moci Ducha svatého. Právě po slyšení Božího slova zůstal zástup hluboce zasažen Petrovým kázáním. Nebylo to však Petrovo kázání, ale sám Bůh, kdo se dotýkal srdcí lidí. Petr nemohl mluvit sám ze sebe, to by pak jeho kázání nikoho tak hluboce nezasáhlo. My však čteme, že „Když to uslyšeli, byli hluboce zasaženi v srdci“. To je reakce na opravdové slyšení Božího slova. Slyšení Božího slova není jen přijímání informací, ale hluboké zasažení do nitra člověka, do srdce. Setkání s Bohem skrze jeho slovo člověka proměňuje. To pocítili posluchači Petrova kázání – něco se s nimi dělo. Proto byla také vznesena otázka: Co máme dělat? Lidé zažili poprvé v životě Boží dotek. To byla naprosto nová zkušenost a tudíž byli zmatení a nevěděli, co s tím.
Petr jim odpověděl „Učiňte pokání.“ Proč zrovna pokání? A co to vůbec pokání je? Pokání je jediná možná reakce na setkání s Bohem, je to hluboká změna smýšlení, životních postojů, obrat o 180°, který je vyvolaný setkáním s Bohem, zažitím jeho přítomnosti, to je pokání. Petr též řekl posluchačům: „každý z vás ať je pokřtěn na základě jména Ježíše Krista k odpuštění vašich hříchů, a přijmete dar Ducha Svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem, kteří jsou daleko a které si povolá Pán, náš Bůh.“ (Sk 2,38-39). Lidé uvěřili v Ježíše Krista. Setkali se s ním skrze Petrovo kázání a stále ještě zmateni se ptali co dál. Pokání je v jistém slova smyslu způsob jak přicházet před Boha. Křest následuje na základě vyznání víry poté, co člověk uvěřil a vyznává tímto způsobem před Bohem i lidmi, že již nepatří světu, ale Ježíši Kristu.
Petr vlastně říká, že křest je odpovědí víry na události, které lidé prožili. Lidé uvěřili v Boha, protože se s Jeho slovem setkali v Petrově kázání. Petr je vybízí k pokání, ke změně životních postojů a hodnot, které má být stvrzeno křtem před Bohem i lidmi. Co znamená křest v tomto kontextu? Křest je obřad připojení k lidu, který zdědí království Boží, neboli přijetí do církve. Je spjat s jedinečnou skutečností smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Křest tedy působí odpuštění hříchů a znovuzrození. Demonstruje to, že se křesťané stávají Kristovým vlastnictvím (jsou doslova přirostlí k jeho tělu, vekřtěni do tohoto těla, jsou srostlí s Kristem) a mají možnost a zároveň povinnost žít nový život, který plyne ze svobody od hříchu.
Poté Petr „ještě mnoha jinými slovy to dosvědčil a vyzýval je: "Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!"“ Zde mluví o možnosti člověka zvolit si cestu, která jej může zachránit z otroctví hříchu. Není to ale nic, co by člověk mohl vykonat, protože spasení je dar člověku od Boha, který sestoupil na zem, stal se člověkem, trpěl, byl zabit a vzkříšen. Je to spásné dílo Ježíše Krista, které člověk může přijmout vírou jako dar a přijmout tak novou přirozenost, svobodnou od hříchu. To je obsah Petrova kázání, které předcházelo tomuto textu a je to stejná zvěst, kterou předává církev světu již dvě tisíciletí.
Verše 41-47 odkazují na to, jak vypadal život první církve. Byl plný neskutečně velkých očekávání, zázraků, které křesťané dělali z moci Božího Ducha a očekávání návratu Ježíše na zem k soudu. Denně pobývali v chrámu, poslouchali učení apoštolů a scházeli se po domech. Byli vytrvalí tom, čemu uvěřili a jak žili – v učení apoštolů (Nový zákon), ve společenství (shromáždění), lámání chleba (Večeře Páně) a v modlitbách. Naše mladá církev začíná fungovat. Lidé pobývají v chrámu, modlí se, křtí se a vysluhuje se večeře Páně.
Jak taková církev fungovala před dvěma tisíci lety? Na začátku jsem mluvil o tom, že se lidé setkali s Bohem v jeho moci skrze Petrovo kázání. V chrámě byl uctíván a oslavován Bůh. Po domech se scházely skupinky, kde se děla většina křesťanského života – vyučování, modlitby jedněch za druhé, křty a večeře Páně. Máme zde představený model církve, který se skládá ze tří způsobů setkávání se s Bohem:
-
Osobní setkávání se s Bohem
-
Setkávání se s transcendentním Bohem ve velkém společenství lidí (sbor)
-
Denně pobývali ve chrámu
-
-
Setkávání se s Bohem v úzkém intimním společenství několika lidí v malé skupince
-
výraz po domech...
-
Každý z nás byl povolán Bohem jako jednotlivec. Čas, který trávíme sami s Bohem je nenahraditelný. To za nás nikdo neudělá. Je to ten čas, o kterém Ježíš například mluvil, když o modlitbě říkal: „vejdi do svého pokoje a zamkni za sebou dveře...“
Další je čas trávený ve velkém společenství lidí – ve sboru. Pokud vše funguje tak, jak má, setkáváme se zde s Bohem jako s velikým a mocným.
Oproti tomu v malých skupinkách se setkáváme s Bohem blízkým.
Co se dotýče církve, tak ta poskytovala oba druhy společenství. Je to setkávání se s Boží transcendencí (velikostí) a imanencí (blízkostí, reálnou přítomností). Nejde vynechat ani jedno. V církvi jsou dva způsoby setkávání se s Bohem – ve skupinkách a ve sborech. Pokud jedno z těchto setkávání odstřihneme, je to, jako bychom ptákovi ustřihli jedno křídlo – nikdy se nevznese do vzduchu – a i kdyby s vypětím všech sil ano, bude pořád kroužit kousek nad zemí, protože mu chybí druhé křídlo (Backham, William A. - 2nd Reformation).
-
Závěr - aplikace
Co si z tohoto textu můžeme vzít? To, co je pro život církve (kterou tvoříme i my) to nejdůležitější: Všechno je o osobě a díle Ježíše Krista. Nebýt jeho ukřižování a vzkříšení, je naše víra marná, ještě jsme ve svých hříších... (1K 15,17).
Proto se církvi tolik nedaří, protože jí už jde o něco jiného, než o Krista. Kolikrát jde církvi třeba i o velmi zbožné věci, jako například misie, služba potřebným, ale pokud se z toho stane náš hlavní cíl, nikdy se to nebude dít v moci Božího Ducha, který byl církvi dán. Míjí se hlavní smysl a cíl – Ježíš Kristus. Zde leží velké nebezpečí a pokušení církve – dělat dobré věci ze zbožné touhy. Pokud ale naše touhy nebudou z Kristova Ducha, jsou tyto touhy pouze tělesné a tím, co nás vede na cestu od Boží vůle pryč.
Moje přání je, abychom mohli žít jako prvotní církev, okusit moc Božího Ducha, který bude dělat skrze nás veliké věci. Jak tomu můžeme pomoci je to, že budeme žít to, čemu věříme, pokud nemáme malé skupinky, kde se navzájem neseme, tak vás vybízím k tomu, abyste si nějakou buď našli nebo založili. Není dobré být individualista v životě – nemáme pak nikoho, kdo by nás nesl, když my už nebudeme moct...
Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha moci a lásky a rozvahy. (2Tim 1,7) My bychom měli žít v moci tohoto Ducha. Pak uvidíme a zažijeme podobné a ještě větší věci, než o kterých jsme zde četli. Amen.