Kázání Pláč 2,19
Kázání
Bohoslužba nás má poznamenat, proměnit. Pokud tomu tak není, je otázkou, zda se člověk bohoslužby vůbec účastnil.
Pláč 2,19 - B21: Vstávej a volej za nocí při počátcích hlídek. Jak vodu své srdce vylévej před tváří Páně! Za život svých dětí, jež umírají hladem na každém nároží, pozdvihuj k němu dlaně!
・ Tento verš je na první pohled velmi nesrozumitelný.
・ Text mluví o nelehké situaci Izraelského národa v době, kdy byl zničen jeruzalémský chrám. To znamenalo v tehdejší době v okolí Izraele konec božstva - bohové byli spojováni s chrámy. Když byl zničen chrám, bylo zničeno i božstvo.
・ Text také mluví o malých dětech skomírajících hlady v ulicích.
・ Jak může vypadat aplikace tohoto textu do dnešní doby? Je vůbec možná?
・ Věřím, že tato aplikace je nejen možná, ale i nutná. Verš nám ilustruje katastrofu, která postihla vyvolený národ a to, jak vyvolený národ tuto katastrofu vnímal: Chrám byl zničen, izraelské náboženství kolabovalo. Bůh mlčí.
・ Hospodin však nebyl zničen spolu s chrámem, ale naopak ukázal svojí moc a velikost zničením chrámu a dopuštěním katastrofy na neposlušný izraelský národ. "Hospodin vykonal to, co plánoval; to, co řekl, také udělal. Jak varoval už odedávna, bořil, aniž se slitoval. Obveselil nad tebou protivníka, roh tvých nepřátel nechal triumfovat." (Pl 2,17)
・ Podívejme se nyní na to, jak můžeme spolu s izraelitou vnímat tuto pohromu...
・ Vstávej a volej za nocí při počátcích hlídek. Může to znamenat jdi a něco dělej. Obětuj i něco ze svých fyzických potřeb (jídlo, spánek) pro Boha a volej (k němu). Sám král David ve svém žalmu nabádá k modlitbám vděčnosti za každých okolností: "V každý čas na něj, lidé, spoléhejte, před Bohem, naší skrýší, své srdce vylijte! séla" (Žalm 62,9).
・ Jak vodu své srdce vylévej před tváří Páně! Jde o upřímnost před Bohem. Úplně všechno, co se ti honí hlavou vzdej Bohu, promluv si o tom s ním. Neupřímnost je před Bohem zlá: "Dopouštěl se toho, co je zlé, neboť se nedotazoval Hospodina upřímným srdcem." (2 Pa 12,14).
・ Za život svých dětí, jež umírají hladem na každém nároží, pozdvihuj k němu dlaně!
◦ Pros a bojuj za život svých dětí v modlitbách. Život je jen u Boha, život znamená život věčný věřícího člověka. Jinak je koncem smrt. Pro život se musí bojovat o víru.
-
Blíží se tábor a to by mělo být veliké modlitební téma pro všechny členy sboru. Je to jedna z nejdůležitějších akcí sboru, protože sboru (vedoucím tábora) svěřujete své děti na dva týdny. Modlitby jak za děti, tak i za vedoucí tábora jsou nesmírně důležité.
◦ Může jít o děti duchovní, ty, které jsme vedli k víře a tudíž za ně máme zodpovědnost. Kolikrát jsme zde selhali?
◦ Skomírající hladem. Fyzicky to v našem státě asi moc nehrozí, ale co duchovní hlad? Duchovní vyhladovění? Dáváme svým dětem dostatek duchovního pokrmu? Dává sbor dětem kvalitní duchovní stravu?
◦ Pozdvihuj k němu dlaně! Znamená to modli se (ve starém Izraeli se modlili se zdviženýma rukama s dlaněmi otevřenými vzhůru k nebi).
・ Boží rozhněvaný výchovný trest svého lidu, jakkoli spravedlivý a zasloužený, nebyl konečný. Přes trest Judy zůstává Bůh milující, slitovávajícím se Bohem, zdrojem budoucí naděje pro obnovení národa.
・ Stejně tak my můžeme vidět Boží vedení za každou zkouškou. Tak jako Bůh svůj lid sice tvrdě potrestal, ale pak jej obnovil a dal z něj povstat další proroky, kněze a krále a nakonec sestoupil v Ježíši Kristu sám Bůh mezi svůj lid.
・ Bůh nás může tvrdě trestat, protože mu na nás záleží. Nejhorší druh vztahu je lhostejnost, Bůh k nám ale v žádném případě lhostejný není. Ježíš Kristus je toho živým důkazem. Jedná dnes a denně mezi lidem Božím.
・ Stejně jako Izrael máme naději v konečné obnovení světa, v druhý příchod našeho Boha Spasitele, Smírce a Vykupitele Ježíše Krista. Vše, co se děje spěje k návratu našeho Pána Ježíše Krista, proto žádný trest, zkouška ani utrpení nejsou konečné, ale jsou jen dočasnými znameními. A stejně tak zůstávají i všechny přírodní katastrofy jako znamením konce světa tak, jak jej známe.
・ Bez Boha je to velice děsivá představa, protože ohlašuje blížící se konec. S Bohem je to ale radostné očekávání budoucích věcí. A tak jako věřící, Bohu vzdaní lidé můžeme spolu s apoštolem Pavlem radostně říci: "Už se nemohu dočkat! Mám totiž naději, že v ničem nebudu zahanben, ale že nyní, tak jako vždy, bude na mém těle veřejně oslaven Kristus, ať už skrze život anebo smrt. Žít - to je pro mě Kristus, a umřít - to je zisk! Zůstanu-li naživu v tomto těle, znamená to pro mě plodnou práci. Proto nevím, čemu dát přednost, neboť mě přitahuje obojí. Mám touhu odejít a být s Kristem, což je zdaleka nejlepší; zůstat v tomto těle je ale potřebnější kvůli vám." (Fp 1,20-24).
・ V našem verši tedy máme poselství naděje, ale také zároveň výzvu hned k několika věcem:
◦ k zodpovědnosti za děti (i za ty duchovní) – je naší zodpovědností nést je na našich modlitbách a zajistit jim duchovní stravu, aby na nárožích neskomíraly hlady.
◦ k modlitbám – modlitba je čin. To, že na někoho myslíme nic neznamená, když se za někoho ale modlíme, je to před Bohem čin. Modlitba je rozhovor s Bohem, ve kterém se mění vše.
◦ k věrnému a upřímnému vztahu s Bohem – On je Bohem žárlivě milujícím a ohněm sžírajícím. Nesnese nepravost. "V každý čas na něj, lidé, spoléhejte, před Bohem, naší skrýší, své srdce vylijte! séla" (Žalm 62,9).
・ Amen