Stránky o mých myšlenkách, věcech okolo teologie a křesťanské

Proměna církve v prvních stoletích

Seminář pro mládež na vybraná témata z církevních dějin 19. prosince 2009

1. Úvod

Tématem dnešního semináře je proměna Církve z apoštolské do rané církve katolické. To znamená, že se budeme zabývat tím, jak se změnila Církev poté, co zemřeli apoštolé. Pokusím se udělat jakýsi průřez vybranými tématy od Ježíšova ukřižování a vzkříšení až do roku 313, kdy císař Konstantin vydal Edikt milánský, který toleruje křesťanství jako povolené náboženství.

„Křesťané věří, že Ježíš Kristus byl (a je) jednorozený Boží Syn, dávno zaslíbený Mesiáš, poslaný Židům. Ohniskem identity křesťanů každé generace je život a služba tohoto Ježíše. Nadto jako autoritu přijímají spisy Nového zákona, … Kromě toho křesťané přijali od Židů soubor spisů známý jako Starý zákon. První křesťané uznali obě tyto sbírky jako závazné pro své učení i etiku. Ježíš a Písmo – tyto dva prameny se staly matricí, z níž se rozvinulo křesťanské myšlení.“¹

Církev byla, je a bude v každém historickém období i situaci postavena do situace, kdy musí citlivě reagovat na konkrétní společenskou situaci, v ní sloužit a vést zápas o věrnost svému poslání. V tomto zápase ale nesmí ztratit svou identitu. Tento neustálý zápas církve se projevuje v napětí tří skutečností:

1.1. Poslání církve

„Evangelia popisují jeho další působení až po potupné ukřižování se zprávou o jeho vzkříšení a vstoupení na nebe s pověřením, které dal svým učedníkům, aby kázali všemu stvoření evangelium – radostnou zprávu o tom, že v Ježíši Kristu nastal konečný průlom v dějinách spásy. Všemu světu je v Kristu otevřena cesta k smíření s Bohem.

… Apoštolové si počínají stejně jako jejich Pán, o němž vydávají svědectví. Vykonají svůj úkol a potom odcházejí, lidsky vzato, „bez pocty“, mnohdy jako mučedníci. Do popředí jde jejich Pán a jeho dílo.“²

1.2. Trvalý sklon k duchovnímu úpadku

Církev neustále selhává v poslání, které má od svého Pána. „NZ trvale dosvědčuje tendenci církve dát prostor staré lidské přirozenosti, která vede a strhává k duchovnímu zvlažnění, jež se projevuje opouštěním etických norem, pokrytectvím nebo opouštěním věroučných základů Písma.“³

Nový zákon neustále varuje před ztrátou duchovní bdělosti, je možno vidět, že sbory jsou ohroženy vnitřními spory nebo vnějšími útoky falešných učitelů. „Církev má trvalý sklon k nevěře, k soběstačnosti, která Pána Ježíše vyznává, ale ve skutečnosti ho nepotřebuje a nestará se o Jeho vůli. Trvale proto potřebuje reformu – vracet se ke svým kořenům, znovu být konfrontována s vůlí svého Pána, s posláním, jež jí svěřil.“⁴

1.3. Trvalé Boží milostivé jednání, obnova církve pod autoritou Slova

Co je u lidí nemožné neznamená, že je to nemožné i u Boha. Bůh, který je milostivý chce pomáhat svému lidu, který v něj doufá.

„Jde o volání k pokání a poddání se Božímu slovu. Bůh svým svrchovaným slovem, jeho mocí, buduje svůj lid jako nástroj svého království. On sám církev milostivě obnovuje mocí svého Ducha. Apoštolové proto stále konfrontují životní praxi jednotlivců i sborů evangeliem a stavějí křesťany pod eschatologický tlak Božího slova. Vedou zápas o stále nové prosazování autority slova v církvi. Jen tak – z Boží milosti - církev může dostát svému poslání, aniž by splynula se světem, do nějž nese evangelium.“⁵

Výše uvedené vlastnosti církve však neplatily pouze o prvotní církvi, ale je možné, ba přímo nutné se z tohoto pohledu dívat i na dnešní církev.

2. NZ církev

Během své veřejné služby byl Ježíš velice populární a měl mnoho následovníků. Mnoho z nich však odpadlo.

„To, co se odehrálo během oné první neděle, kdy byl Ježíš vzkříšen, však stmelilo následovníky do skupiny rozhodných a odhodlaných věřících. Apoštolové už nebyli volným shromážděním lidí, připravených se kdykoli vrátit ke svým rybářským sítím (J 21,3). Teď se plně odevzdali úkolu dokončit evangelizační práci, kterou jejich Pán započal.“⁶

Poté, co Ježíšovi učedníci o Letnicích přijali uschopňující moc pro službu – Ducha svatého, začali učedníci mluvit v jazycích a kolem nich se shromáždil velký zástup. Petr se hned ujímá kázání ke shromážděnému zástupu a zvěstuje dobrou zvěst o vzkříšeném Ježíši. Dav reaguje na Petrovu výzvu k pokání a toho dne uvěří na 3000 lidí.

„V očích Židů zůstávalo křesťanství zprvu toliko židovskou sektou … Jeruzalémští křesťané se účastnili náboženského a kultického života židovského (L 24,53; Sk 2,46) a nevzdávali se naději, že lid, z něhož rodem pocházeli, s nimi konečně bude sdílet jejich víru.“⁷

Citace: North, James B. Dějiny církve: Od Letnic k dnešku. Str. 10.

Prezentace: Pavlovy misijní cesty.

Takto tedy probíhalo šíření církve za apoštolů. Podívejme se ještě na další aspekty církve této doby:

2.1. Církevní organizace

„V Novém zákoně se mluví o různých typech vůdců: apoštolové, proroci, pastýři, učitelé, biskupové, starší, diakoni, evangelisté. … Tyto úřady mají nepochybně služebnou funkci. Nicméně lidé, kteří získali toto postavení, uplatňovali prostřednictvím své služby i jistou autoritu.“⁸

2.2. Autorita u apoštolů

„Apoštolové jsou zmocnění zástupci, jsou Božími nástroji při zakládání církve. Rozhodující skutečností je v tom povolání Pánem Ježíšem, nikoliv jejich postavení v organizaci církve. Jejich autorita není odvozena od úřadu, jenž zastávají, ale z Božího pověření. Autorita je věcí autorizovanosti, nikoliv sakrální skutečností. V tom nemají nástupce. Přitom nejsou svrchovanou autoritou, stojí uprostřed mezi Kristem a církví. Jsou duchovní autoritou sborů, ale sami jsou poddáni Kristu jako své duchovní hlavě. Nepanují nad vírou věřících, ale slouží. … Apoštolové napořád neodkazují na svou autoritu, ale na autoritu Kristovu, ukazují na Krista, ne na sebe, konfrontují věřící nikoliv se sebou, ale s Kristem. Nevolají věřící do poslušnosti k nositelům apoštolského úřadu, ale do poslušnosti Kristu samotnému. Neustále jim připomínají jejich osobní vázanost na Krista. Staví věřícím Krista do středu jejich životů, On má být jejich Pánem. Církev doby apoštolské je církví problematickou, ale díky službě apoštolů žije pod autoritou Slova, která je autoritou Kristovou.“⁹

3. Pronásledování církve

„Pronásledování se dostavilo v různých podobách: společenské ústrky, nenávist a nepochopení, tělesné utrpení a mučení, smrt. Štěpán byl pro svou víru umučen a brzy se k němu připojily tisíce dalších.“¹⁰

„Křesťané dovedli trpělivě snést bičování, urážky a mučení. To mělo nedozírný vliv na ty, kdo je pozorovali, a přivádělo je to k víře. Tertullian řekl: „Čím častěji nás kosíte, tím větším počtem vzrůstáme. Krev křesťanů je sémě … Mnozí z vašich spisovatelů vybízejí ke statečnému snášení bolesti a smrti …, a přece pro svá slova nenajdou tolik učedníků jako křesťané, kteří jsou učiteli nejen slovem, ale i skutkem. Seneka šel vstříc smrti s odvážnou rezignací. Křesťané tak činili s jásotem.“ … jejich smrt často způsobila, že jejich katové se stali křesťany.“¹¹

Citace: North, James B. Dějiny církve: Od Letnic k dnešku. Str. 18-20.

Ještě by stálo za zmínku, že popisovaná pronásledování, ať jakkoli krutá, byla vždy záležitostí lokální, tj. Křesťané nebyli programově vyhlazováni.

Citace: North, James B. Dějiny církve: Od Letnic k dnešku. Str. 20.

„Druhé století je nazýváno zlatým věkem říše, bylo vcelku klidným obdobím i pro církev. Je to doba rozkvětu a rozmachu, ve městech se prosazuje komfort a přepych, budují se okázalé stavby, probíhá čilý veřejný život, rozvíjí se jednotlivé městské správy. Přesto i v této době dochází k pronásledováním – křesťané jsou trestáni jako ti, kdo odmítají vzývat bohy, a jsou považováni za veřejné nepřátele. Nicméně nejsou nějak systematicky vyhledáváni, trest obvykle přichází jen po udáních (tak za Traianovy vlády, Marcus Aurelius podporuje pronásledování aktivněji). Rozšiřují se řady mučedníků: Ignatios (kol.115 v Římě), Polykarpos (156 ve Smyrně), Justinos (165 v Římě).“¹²

„Křesťané byli trestáni na základě spolehlivého udání, anonymní či pomlouvačné obvinění však u soudu neobstálo. Nedocházelo k pokusům křesťany vyhladit, nicméně okolí je vnímalo jako tvrdohlavé a podivné.“¹³

„Ve třetím století říše rychle upadá a přicházejí i rozsáhlejší pronásledování. V roce 202 císař Septimius Severus ediktem zakázal přestup ke křesťanství, což rozpoutalo protivenství na východě říše a v Africe. V roce 250 byl vydán edikt císaře Decia, jímž byli všichni křesťané vyzváni k obětování bohům, aby se stali součástí státního náboženství. Protože se poslušnost ediktu úředně ověřovala bylo výsledkem mnoho obětí. Ale i mnoho odpadnutí od víry. Konec nebezpečí ze strany státní moci znamenalo až milánské usnesení o náboženské svobodě v říši, na němž se v roce 313 dohodli Konstantin a Licinius“¹⁴.

3.1. Apologeti

„Právě v tomto kontextu pracovali pisatelé, kteří se snažili vysvětlit svou víru a své postoje. Tito „apologetové“ psali … formální odpově na obvinění, vysvětlení, proč člověk věří či jedná určitým způsobem. Zdaleka nešlo o nějaké omluvy či prosby o odpuštění.“¹⁵

„V jejich díle je možno nalézat tendenci vymezit křesťanství vůči současné filozofii, soudobým pohanským kultům i vůči judaismu. Apologeti jsou křesťanští vzdělanci, kteří používají soudobé nástroje polemiky k obhajobě církve a křesťanské víry. Jedná se vystupování oddané věci a sebevědomé, investují velkou energii, někdy i svůj život. Mnohdy jsou jejich apologie adresovány císařům. Potřeba bránit víru se stává důležitým podnětem k teologické sebereflexi v církvi. Apologeti jsou plně syny církve (s tehdejšími problémy) i syny své doby.“¹⁶

„V apologetických spisech 2. století se setkáváme s tvrdými přístupy k ne-křesťanům. Prudké rozhořčení vůči Židu Tryfonovi je v justinově Dialogu, u Tatiana a Tertulliana najdeme slova plná ostrého opovržení pohanskými bohy. Tyto postoje škodily evangelizačnímu zájmu, který tito mužové nepochybně měli. Zahořklé útoky na dosavadní víru člověka jistě nepomohou k tomu, abychom jej přiměli ke změně víry. V evangeliích vyzařuje z každé stránky hluboký zájem o člověka, hřejivost – kromě Mt 23 (Běda). Naproti tomu apologetika 2. století je často chladná a tvrdě útočí na protivníka. Ovšm, i v těchto mužích musela být láska, prokazovali ji způsobem svého života i tím, jak umírali. Ale v jejich spisech je spíš v pozadí, což je škoda. Apologeti svými spisy nezískali mnoho lidí pro víru – ani z pohanů, ani z Židů. Je zajímavé, že Celsus (Contra Celsum – Proti Celsovi), který se údajně dobře vyznal v křesťanské literatuře – mínil tím ztracený Dialog Jasonův a Papisca – jak se zdá, nikdy nečetl spisy apologetů.“¹⁷

Uveďme si ještě ukázky z takových spisů Justina a Tertulliana:

Citace: Lane, Tony. Dějiny křesťanského myšlení. Str. 13-15; 19-20.

3.2. Postoj římských císařů ke křesťanům

Citace: Kubíková, Jiřina. První evangelisté a metody jejich působení. Str. 7-10.

4. Proměna v ranou církev katolickou

„Pojem raná církev katolická se týká stavu církve od konce 2.století a ve 3.století. Jedná se o rané stadium podoby církve, její profil potom „doladilo“ zestátnění církve ve století 4. Teologicky a věroučně ovšem již obsahuje vše, co má dnešní katolická církev.“¹⁸

4.1. Apoštolští otcové

Apoštolští otcové je název ze 17. století pro generaci církevních vůdců, která nastoupila po apoštolech.

„Poapoštolskou dobou můžeme nazvat údobí církevních dějin od smrti apoštolů zhruba do poloviny druhého století. Jde o léta pro další vývoj významná. Rozhodovalo se v nich, zda a jak apoštolská zvěst o Ježíši Kristu vyjde vítězně z pohrom, které přikvačily na židovský národ po rozvalení jeruzalémských hradeb i chrámu…, anebo podlehne židovskému zákonictví … Doklady, … ukazují, že mladá poapoštolská církev nešla jednoznačně ani cestou Pavlovou, ani zase naopak plně cestou židovského křesťanství … U všech apoštolských otců lze sledovat, jak – jdouce střední cestou – dospívali k pevným řádům církevního společenství a k základům některých věroučných formulací a životních pravidel za příliš velkou cenu oslabení původní ryzosti apoštolského kérygmatu.“¹⁹

„Autoři tohoto období nepatří k apoštolům, ani nemluví jejich jménem. Jedná se o období přelomu 1. a 2. století, z hlediska pramenů je to období dost „temné“. Neexistuje ještě kánon NZ, Biblí apoštolských otců je SZ, znalost NZ spisů je rozdílná a kolísavá. Spisy: 1. a 2. list Klementův (1. je nejstarší, asi z let 95/96 po K., Klemens, přední presbyter římský), list Barnabášův, Didaché – Učení Páně skrze dvanáct apoštolů (pol.2.stol.), listy Ignatia Antiochejského (episkopos v syrské Ant., mučedník za Traiána, ke konci jeho vlády 98-117), list Polykarpův (episkopos ve Smyrně, umučen 156 po K., list vznikl před r. 117), Umučení Polykarpovo, list Diognetovi a Hermův Pastýř.“²⁰

Citace: Didaché 6, 8, 10-13.

O jednotlivých spisech apoštolských otců je možno zjistit více v následující literatuře:

Jech, Miloslav. Dějiny křesťanské církve: Mezi autoritou Písma a tradice. Praha: Oliva, 1997. Str. 32-46. Studijní texty Evangelikálního teologického semináře v Praze.

Říčan, Rudolf; Molnár, Amedeo. Dvanáct století církevních dějin. Praha: Kalich, 2008. Str. 54-62.

Varcl, Ladislav; Drápal, Dan; Sokol, Jan. Spisy apoštolských otců. Praha: Kalich, 2004. Třetí revidované vydání.

Lane, Tony. Dějiny křesťanského myšlení. Praha: Návrat domů, 1999. Str. 12-60.

4.2. Církev a tehdejší svět

„Evangelium ve všech dobách přichází do světa, aby se svou vlastní mocí prosadilo v dané kultuře (viz 1K 1,23-24). Úkolem církve pak je zvěstovat evangelium tak, aby zůstalo neporušené, ale zároveň bylo dané kultuře srozumitelné. Je třeba je přetlumočit do jiné kulturní a myšlenkové struktury, přičemž Kristus je svrchovaným Pánem nad autoritami daných kultur, nad kulturami a myšlením lidí. Tuto Kristovu svrchovanost, evangelium o Jeho panství, není možné nějak přizpůsobit. Nejde o interpretaci pomocí filozofické spekulace, ale o srozumitelné zvěstování evangelia o Kristově panství, které a má a chce získat skrze smíření v Kristově oběti prostor v životě věřících.

Řecká kultura, do níž evangelium přichází od počátku misijního působení církve, byla hluboce ovlivněna řeckou mytologií, jež byla i základem oficiálního náboženského kultu v římské říši. V jistém smyslu ovšem můžeme hovořit o období úpadku řeckého náboženství, jež se vyznačovalo na jedné straně nárůstem náboženské skepse (i vlivem filozofických výkladů světa), a na straně druhé – jak už to bývá – rozmachem okultismu a vlivu pověr (astrologie, magie). Epocha helénismu (od Alexandra Velikého) přinesla sílící proces náboženské i obecně kulturní synkreze, kdy se mísily i velmi různorodé náboženské ideje a kulty.

Mystéria. Lidský zápas o blízkost božstva, řešení otázky smrti a snaha o dosažení nesmrtelnosti. Individuální spásy je možné dosáhnout skrze účast na tajných obřadech pro zasvěcené (přičemž existují různé stupně zasvěcení). Základem každého mystéria je určitý mýtus, jenž líčí narození, život, smrt a vzkříšení daného božstva. V kultu jde pak o účast člověka na mystickém údělu božstva v prožitku, z nějž pak plyne jistota věčného života. Mystéria byla v době šíření křesťanství nesmírně aktuální náboženskou praxí. Pronikáním křesťanství docházelo svým způsobem ke konkurenčnímu boji dvou odlišných světů. Z tohoto zápasu vyjde nakonec křesťanství vítězně, ale – jak ještě uvidíme – mystérii silně ve své dané historické podobě vnitřně ovlivněno a proměněno.“²¹

4.3. Hereze a boj s nimi

„Církev 2. století procházela významnými změnami, které byly vyvolány dvěma faktory: tlakem pronásledování ze strany státu (vnější faktor) a tlakem hereze (vnitřní faktor). Církev na tento dvojí problém odpověděla trojím způsobem: (1) změnami v pojetí biskupského úřadu, (2) vytvořením kréda a (3) uzavřením kánonu svatých Písem.“²²

4.3.1. Hlavní hereze ve 2. století

„Už když se podíváme do NZ, uvidíme, že církev vedla zápas s evangeliu cizími učeními hned od svého vzniku (viz Pavel). Výjimkou není ani situace ve druhém století. Církev je herezemi, cizími učeními, doslova trhána a je nucena vnitřně mobilizovat. Zmíníme si tři nejvýznamnější heretická hnutí z 2.století.“²³

4.3.1.1. Gnóze

„Gnóze je pojem, který zahrnuje spíše různé myšlenkové proudy, jež se vyznačují podobnými prvky, nejde o nějaké ucelené hnutí. Základem gnostického myšlení je dualismus světa hmotného a duchovního, kdy spása spočívá ve vysvobození duše ze spoutanosti hmotou, do níž duše upadla. Spásným principem je poznání – GNOSIS (mystické nazírání). Jde o nazření pravdy o existenci člověka v hmotě, které ho uvádí do oblasti ducha. Ve druhém století proniká gnóze do křesťanských sborů a adaptuje se v křesťanství. To je tak nuceno zápasit s tímto pro ně cizorodým živlem. V pojetí gnóze je naprostí rozdíl mezi izraelským Bohem Starého zákona a Otcem Ježíše Krista. Starozákonní Bůh je pouze demiurgos, polobůh, bytost polobožského světa, protože má co do činění s hmotou jakožto stvořitel hmoty. Je to bůh nedobrý, bůh hmoty, nedokonalosti. Jako takový nemá nic společného s novozákonním Bohem lásky a odhaleného poznání. Z toho často vyplývá i despekt ke Starému zákonu jako takovému – není Božím zjevením a nemá prorocký obsah. Nejvyšší a dokonalou existencí je Bůh Nového zákona, z nějž emanují (šíří se, prýští) aióny, duchovní mocnosti či bytosti. Kristus je nebeský aión, Ježíš je člověk – jejich spojení je jen zdánlivé, Bůh se nemůže spojit s hmotou. Kristus je pak dárcem pravého poznání.“²⁴

4.3.1.2. Markionismus

„Zámožný rejdař ze Synope, byl v roce 144 vyloučen z římského sboru pro své snahy „očistit církev od židovských příměsků“. Po té buduje vlastní církev. Ve své knize Protiklady ukazuje nesmiřitelnost světa Starého zákona a Kristova poselství. Tvrdí, že Kristovo učení bylo prvními učedníky zfalšováno a že svému Mistru špatně rozuměli. Jen apoštol Pavel ho pochopil správně, ale jeho listy byly znehodnoceny pozdějšími vsuvkami. Markión proto sestavil svůj Nový zákon: Lukášovo evangelium a 10 Pavlových epištol očištěných od židovských vlivů – Markiónův kánon. Všimněme si dobře, že jeho motivace je velmi pozoruhodná: chce obrátit pozornost církve ke skutečnému apoštolskému dědictví a jeho autoritě. To nám potvrzuje jeden obecný závěr platný téměř pro celé dějiny církve: hereze jsou odpovědí na něco, co není v církvi v pořádku. Markión chce svým počinem vyzdvihnout Kristovu božskou jedinečnost a zdůraznit, že toto Boží zjevení nemá obdoby před Kristem ani po něm. Zcela zjevně Markión zápasí o církev a její poslání ve světě. Je v tom ovlivněn gnózí, ale neupadá do gnostických spekulací. Odmítá Kristovo vtělení v duchu doketismu. Popírá vzkříšení, odmítá očekávání Božího království a druhého příchodu. Pavel je mu autoritou, ale odmítá Starý zákon, který byl Pavlovi východiskem pro zvěst o Kristu. Spasení je pouze individuální záležitost jednotlivce: smrtí na kříži Kristus vykupuje toho, kdo v něho věří, z moci židovského Boha, který stvořil tento nedokonalý svět a chce ho udržet pod svou mocí. Kdo uvěřil v Krista odvrací se v askezi (půst a odříkání tělesných požitků) od světa, aby obstál před Bohem lásky, až bude soudit svět.“²⁵

4.3.1.3. Montanismus

„Původ této hereze je v Malé Asii, kde kolem roku 170 oznámil extatický prorok Montanos konec světa. Městečko Pepuza ve Frygii mělo být Novým Jeruzalémem. Volá k půstu, ochotě k mučednictví a zřeknutí se manželství. Věří o sobě, že je mluvčím Ducha a připravuje věřící na druhý Kristův příchod. Přes nesplnění této naděje rostla proticírkev. Můžeme v tomto směru vidět reakci na postupující instituční strnulost církve a mravní úpadek.

Markión: Slovo bez Ducha, Montanos: Duch bez Slova. Skutečně svrchovanou autoritou nad církví však je a má být Slovo a Duch.“²⁶

4.3.2. Monarchický episkopát

„Označuje duchovní svrchovanost biskupského úřadu, tak jak jsme si již říkali. Je to tendence, jež se objevuje hned v poapoštolské době, četli jsme si Ignatiovo vyjádření. Ignatiovy listy byly v církvi velmi rozšířené a staly se důležitým podnětem, který působil, že se ME postupně stal systémem duchovního vedení sborů, způsobem, jak byly sbory spravovány. Tento systém byl navíc podpořen učením o apoštolské posloupnosti (sukcesi).“²⁷

4.3.3. Vyznání víry

„Další reakcí na heretické učení bylo vytvoření kréda. V podstatě se jedná o vyjádření víry (latinsky credo = věřím). K těmto vyjádřením víry patří např. Petrovo vyznání v Mt 16,16, věta „Ježíš je Pán“ (1K 12,3) či „Ježíš je Pánem všech“ (Sk 10,36). V rané církvi se brzy tyto jednoduché výroky začaly obohacovat o další věty a postupně se soustřeďovaly kolem trojičního schématu: „Otec, Syn a Duch svatý“ (Mt 28,19). Hlavním vyjádřením víry bylo na Západě křestní vyznání sboru v Římě, jehož počátky sahají do doby kolem roku 150. Praví se v něm:

Věřím v Boha Otce všemohoucího,

a v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho,

a v Ducha svatého, církev svatou, těla z mrtvých vzkříšení.“²⁸

„Již v NZ můžeme v církvi pozorovat jistý zápas o vyznání víry. Jde o myšlení víry. Víra není jen věcí intuice a momentálního nápadu, ale má konkrétní východisko a obsah. Vyznání pomáhá vlastní víru reflektovat, přemýšlet o ní, nějak vědomě svou víru vyjádřit a předávat ji dál, zvěstovat. V bojích s herezemi se ale vyznání víry stává zbraní, způsobem, jak se církev vymezuje vůči svému okolí. Vývoj: západní sbory – římský křestní symbol asi z poloviny 2.století. Postupně se vyvíjí všeobecné pravidlo víry, do 5.století se vyvinula definitivní verze – „apoštolské vyznání víry“ – jež na Z zdomácněla. Apoštolské je ovšem v tehdejším pojetí apostolicity.“²⁹

4.3.4. Vznik kánonu Nového zákona

„Obrana proti heretikům se projevuje i ve vymezení závazného souboru (kánonu) spisů, které mají apoštolskou autoritu (napsal je apoštol nebo jeho žák). Zároveň se tím o jiných spisech říká, že tuto závaznost nemají (např. pseudoepigrafy, spisy ap.otců aj.). Vidíme, že církev od počátku své existence je církví Slova, má svůj kánon – SZ spisy – a buduje se na tomto prorockém základě, podřizuje se autoritě slova v Duchu svatém. NZ spisy měly od počátku autoritu a úctu, ale ještě nebyly vymezeny vůči ostatním spisům. Vznikaly postupně v průběhu 2.poloviny 1.století (1Te – J) a byly sbírána a čteny, kolovaly po sborech a získávaly si autoritu a lásku. Kolem roku 150 v předních byla sborech uznávána 4 evangelia, po Markionově vystoupení i 13 listů Pavlových se Skutky. Delší dobu spory o uznání některých spisů (Jk, 2Pt, Žd, Zj, Hermův Pastýř). Spisy NZ byly stavěny vedle SZ, dostává se jim autority Písma (viz již 2Pt 3,15n.). Eirenaios ve spise Proti herezím mluví o Starém a Novém zákoně, které jednotně mluví o Stvořiteli nebe a země, Kristu, Božím Synu (jednota SZ a NZ x gnostici). Muratoriho kánon (kolem r.200 v Římě) – seznam spisů, které do kánonu patří a které nikoliv. Nezmiňuje Žd, 1a2Pt, Jk, 3J.“³⁰

4.4. Celkový charakter poapoštolské církve

4.4.1 Proměny vnitřního života sborů

Církev – sbor:

„Církev je v této době už zřetelně vzdálena jednoznačné vázanosti na Krista jako Pána církve tím, že je velmi vyvýšen nad praktický život. Je předmětem uctívání tak, že mezi věřící a Krista se vsunuje autorita presbyterů a biskupů, kteří Kristovu přítomnost de facto reprezentují. Tím je iniciován vývoj k hierarchickému uspořádání církve, které bude oddělovat věřící od kněžských zástupců Krista na zemi. … Mezi věřící a Písmo se vsune kněžská autorita církve, která svátostným provozem prostředkuje věřícím přítomnost Kristovu. Vlastní duchovní vzdělávání není už zakotveno v pozorném naslouchání celé apoštolské zvěsti.“³¹

Vývoj v pojetí bohoslužby:

„Ve spisech Ignatiových se opakovaně objevuje důraz na společná shromáždění za účasti biskupa. Ignatios je nucen trvale varovat před heretiky (zejména stoupenci gnóze); zmíněný důraz chce čelit nebezpečí malých shromáždění, kde heretici mohou získat větší prostor k šíření svých bludů. Tento obranný důraz na přítomnost biskupa při shromáždění ovšem vede k posilování biskupské autority. Smyrnenským 8.“³²

Změny v pojetí smyslu Večeře Páně:

„Postupem času převažuje název eucharistie (díkčinění) nad lámáním chleba. Ale hlavně dochází ke změně v pojetí: VP začíná být vnímána jako oběť věřících, což je podloženo starozákonními citacemi. Didaché 14. Ignatios jako první zdůrazňuje význam živlů při Večeři Páně (Efezským 20,2). VP se postupně stává kultickým úkonem na způsob řeckých mysterií, přijímané živly působí magicky, VP je vnímána jako oběť. Jednotlivé části bohoslužby se rovněž stále zřetelněji stávají svátostnými úkony.“³³

Proměny v postavení biskupů a presbyterů:

„Křest a Večeře Páně působí ex opere operato (mocí úkonu, nezávisle na člověku), mají zvláštní moc na jejich příjemce. Jejich udílení je plně svěřeno biskupům a presbyterům, stávají se knězi prostředkujícími mezi Bohem a lidmi. Všeobecné kněžství Nového zákona a apoštolské doby je postupně zapomenuto. Kněží se stávají výsadní skupinou.

Kořeny vzniku kněžství jsou cele v prostředí okolních mysterijních kultů. Apoštolští otcové sice argumentují citacemi ze Starého zákona, ale jde jen o podepírání soudobé tendence Písmem (jak to ostatně známe i z naší současnosti). Nejde o vědomé kopírování či návrat k SZ tradici. Svátostný kult se do bohoslužby církve dostává postupnou infiltrací z mysterijního prostředí, v němž církev žije.

Co do struktur je správa sborů stále ještě značně neustálená. Nicméně, církev si vytváří jakýsi vnitřní autoritativní systém ve smyslu duchovní hierarchie. Církev se prohlásila apoštolskou autoritou, navazuje na apoštoly a je na jejich místě. K tomu dochází ještě před uzavřením vznikem kánonu NZ, který představuje skutečnou apoštolskou autoritu. Tak je přerušena linie výlučné autority Slova a nyní stojí vedle sebe autority dvě: Písmo a církev.“³⁴

4.4.2 Apoštolští otcové a Písmo

O Písmu v apoštolské době:

„Autorita Kristova zase zpětně podepírá jak autoritu Starého zákona, tak i apoštolů. Starý zákon je tak pro církev danou autoritou Slova, Písma, v němž je přítomen Kristus. Nezapomínejme proto, že církev už od jejího vzniku předchází autorita Písma. Autorita apoštolů je sice v zásadě bezesporná, ale odvozená. Jsou přímými svědky Kristovými, kteří Jeho svrchovanost nad církví i nad světem též dosvědčují Zákonem a proroky. Autoritativní princip v apoštolské době je jasný: je to dvojjediná autorita Slova (zvěsti Starého zákona), které se v Ježíši Kristu stalo tělem.“³⁵

Posun v pojetí autority u apoštolských otců:

„Apoštolští otcové … Proklamují autoritu Kristovu tak, že ji svým způsobem vzdalují ze života věřících vsunutím prostředkující autority biskupů. Z prvotní církve převzali autoritu Starého zákona, aniž by jeho zvěst v duchu apoštolů předznamenali naplněním v Ježíši Kristu. Z prvotní církve též jakoby setrvačně převzali existenci proroků, jejichž autorita všelijak chatrně doznívá. Další převzatou autoritou jsou kolující zbytky ústního podání slov Kristových. … Vedle toho jsou známy ve sborech téměř všechny budoucí spisy Nového zákona, které jsou však zatím přijímány pouze jako svědectví věrohodných svědků. Zatímco apoštolové jsou uctívanou autoritou jakožto přímí svědkové o Kristu, jejich spisy nemají ještě onu závaznou platnost „svatých spisů“, jako je tomu v případě Starého zákona.

…

A tak, zatímco ještě doznívá tendence k nejasnému bezprostřednímu vztahu Pán – církev, do popředí se posunují lidští prostředníci a vytvářejí postupně bezprostřední vztah biskup – sbor. Apoštolské zaměření k bezprostřední duchovní autoritě Kristově nad církví je apoštolskými otci nahrazeno vyzdvižením autority toho, kdo slova Páně promlouvá.“³⁶

Seznam použité literatury

Jech, Miloslav. Dějiny křesťanské církve: Mezi autoritou Písma a tradice. Praha: Oliva, 1997. Studijní texty Evangelikálního teologického semináře v Praze.

Hart, Robert. Církevní dějiny I: 1. semestr. Interní materiál ETS, poznámky k přednáškám ZO 2006 / 2007.

Lane, Tony. Dějiny křesťanského myšlení. Praha: Návrat domů, 1999.

North, James B. Dějiny církve: od Letnic k dnešku. Praha: Návrat domů, 2001.

Říčan, Rudolf; Molnár, Amedeo. Dvanáct století církevních dějin. Praha: Kalich, 2008.

Seznam literatury ke studiu církevních dějin

Berkhof, Louis. Dějiny dogmatu. Praha: Návrat domů, 2003.

Evans, G. R. Stručné dějiny kacířství. Praha: Volvox Globator, 2006.

Jech, Miloslav. Dějiny křesťanské církve: Mezi autoritou Písma a tradice. Praha: Oliva, 1997. Studijní texty Evangelikálního teologického semináře v Praze.

Kubíková, Jiřina. Evangelizace v prvotní církvi. Praha: Evangelická církev metodistická, 1982. Přednáška na Výroční konferenci ECM v Praze 21.5.1982.

Kubíková, Jiřina. První evangelisté a metody jejich působení. Praha: Evangelická církev metodistická, 1994.

Lane, Tony. Dějiny křesťanského myšlení. Praha: Návrat domů, 1999.

Lohse, Bernhard. Epochy dějin dogmatu. Jihlava: Mlýn, 2003.

North, James B. Dějiny církve: od Letnic k dnešku. Praha: Návrat domů, 2001.

Říčan, Rudolf; Molnár, Amedeo. Dvanáct století církevních dějin. Praha: Kalich, 2008.

Varcl, Ladislav; Drápal, Dan; Sokol, Jan. Spisy apoštolských otců. Praha: Kalich, 2004. Třetí revidované vydání.

Wernisch, Martin. Husitství: Raně reformační příběh. Brno: L. Marek, 2003.

Počet slov: 0